Obce a města v Olomouckém kraji považovaly tento nástroj za jednu z mála možností, jak se bránit přílivu problematických lidí. Zóny byly v podstatě jediné, co podle nich na takzvaný obchod s chudobou fungovalo. Vyhlášením bezdoplatkových zón obce minimálně dávaly najevo, že se brání v mezích možností.

Na Olomoucku je zavedl například Šternberk, pro který byl verdikt Ústavního soudu zklamáním.

„Byl to jediný nástroj, který mělo město k regulaci určitých škodlivých vlivů ve veřejném prostranství, kde se nám vyčleňovaly osoby ze vzájemného soužití, docházelo tam k narušování veřejného pořádku, přestupkům i kriminálním činům,“ poukázal na posledním zasedání zastupitelstva města starosta Stanislav Orság.

Šternberk měl v době verdiktu Ústavního soudu vyhlášené bezdoplatkové zóny už jen ve dvou lokalitách, které se týkaly cíleně konkrétních nemovitostí. Nejednalo se jako u jiných měst o celé čtvrti či obec, kde se mohlo stát, že regulace dopadla i na spořádané obyvatele pobírající doplatek na bydlení.

„Pomocí bezdoplatkových zón se nám podařilo donutit majitele nemovitostí, aby k nemovitostem přistupovali jinak. Bohužel tuto možnost ztrácíme a obce a města nemají žádný nástroj, jak komunikovat s majiteli bytových domů a bytů, aby regulovali a dávali si pozor na to, jaké nájemníky ubytovávají,“ posteskl si starosta.

ÚP: Zrušení se nijak neprojevilo

Ústavní soud na konci srpna vyhověl návrhu skupiny 17 senátorů. Zóny podle něj zasahovaly do práva na zajištění základních životních podmínek v oblasti bydlení a nerozlišovaly mezi původci a „oběťmi“ problémů. Obce by měly hledat jiné způsoby boje proti sociálně nežádoucím jevům.

Podle olomoucké krajské pobočky Úřadu práce se ovšem zrušení bezdoplatkových zón neprojevilo nárůstem žádostí o doplatek na bydlení.

„I když byla v Olomouckém kraji desítka těchto zón, tak jen velmi ojediněle se stávalo, že by někomu nebyla vyřízena žádost o doplatek z důvodu, že se přistěhoval do bezdoplatkové zóny,“ sdělil Olomouckému deníku Jaroslav Mikšaník z krajské pobočky Úřadu práce.

Podle úředníků se jednalo o jednotky případů ročně.

„Takže jejich zrušení se prakticky nijak v této oblasti neprojevilo,“ shrnul Mikšaník.

V celé České republice existovala zhruba stovka bezdoplatkových zón, ve většině případů v nich byly ubytovny.