Za to, že se před vysokoškoláky na přednášce v říjnu v Praze jednoznačně postavila za své bratry a zalitovala, že se kvůli zdravotnímu handicapu nemohla do jejich činnosti přímo zapojit.

„Nejprve jsem si myslela, že jde o žert. Když jsem ale vyhodnotila celý vývoj od listopadu 1989, nakonec se tomu nijak nedivím,“ reagovala Zdena Mašínová v rozhovoru pro Olomoucký deník (vyšlo 6. ledna 2012).

Paní Mašínová, policie Vás již kontaktovala?
Zatím ne. Pouze vím, že trestní oznámení bylo podáno na státní zastupitelství v Praze 3 a že to snad mělo být postoupeno policii.

Není to paradox, že přes dvacet let po pádu komunismu teoreticky můžete skončit před soudem místo některých lidí, kteří se na tehdejších zločinech podíleli a nebyli potrestáni?
Víte, že bych mohla dostat až jeden rok? Naštěstí mám věznici přes ulici…

Zaskočilo Vás to trestní oznámení?
Když mi to sdělil redaktor Lidových Novin, myslela jsem, že je to vtip. Víte, po tom, co jsem já prožila a co se tady děje, mě to tak dalece nepřekvapilo.

Máte na mysli to, jak se Česká republika vypořádala s desítkami let komunismu?
Roky se jen debatuje, jestli ano, nebo ne? To je přece absurdní!

Máte na mysli zákaz komunistické strany?
Nerada se opakuji, ale pro mě byl devadesátý rok jen happeningem. Obrovský a šikovně udělaný happening pod kontrolou StB a KGB.

Můžeme ještě zpět k trestnímu oznámení podanému dvěma komunistickými poslankyněmi. Myslíte, že skutečně dojde na soudní řízení?
Víte, že bych byla docela ráda, aby k takovému skandálu došlo! Pokud tato individua, která se zastávají zločinů, ke kterým tady došlo, byla schopna mě napadnout a podat trestní oznámení, ať na ten skandál dojde. Ať soud proběhne. Jsem velmi zvědava, jak se k tomu soud postaví.

Zdena Mašínová na pohřbu bratra Ctirada v americkém Clevelandu v srpnu 2011. Vlevo bratr Josef Mašín. Foto: ČTK

Olomoucko bylo doupě bolševiků

Když jsem vloni naposledy psala článek o předvolebních preferencích, údaje vypovídaly o nárůstu preferencí KSČM v regionu. Na podzim měli 16,9 procent, druhou nejsilnější pozici v rámci celé republiky. Čemu to přičíst?
Tomu se nedivím. Bude mi osmdesát a žila jsem tady ve dvou totalitách. Od padesátých let byl tento region, Olomoucko, doupě bolševiků. Tady, i když to byl bohatý kraj, je ono podhoubí a dnes, kdy se prohlubují sociální rozdíly, mi to pomalu začíná připomínat ona třicátá léta. Právě v návaznosti na ekonomickou situaci. Fašisté to říkali na rovinu, komunisté ale byli daleko proradnější a tím získávali ohromné masy lidí. Všechno pro člověka? Na konci ovšem zničená společnost, rodiny, životy, od venkova počínaje. K tomu všemu se v devadesátých letech mlčelo, když byla možnost se jasně postavit? Bohužel!

Jistě vám neuniklo, jakým způsobem šéf KSČM Vojtěch Filip kondoloval komunistické KLDR po smrti diktátora Kim Čong-ila…
To je otřesné. A našel se jeden jediný člověk, který podal trestní oznámení. Tak jsme to dopracovali.

Nemohli jsme tomu přihlížet z pudu sebezáchovy

Ozbrojený boj, který vedli bratři Mašínové proti komunistickému režimu, stále rozděluje českou společnost. Je to interpretací činnosti skupiny, v níž byli vaši bratři?
Od počátku je to postaveno špatně. Zcela falešně. Nejde přeci o žádné hrdinství nebo zločin! To je nesmysl. Byli jsme rodina, která přinesla nemalé oběti. Jak v totalitě nacistické, smrt otce a jeho odkaz nám, jak se máme chovat, až po naši matku – teror komunistický. Nevím, kdyby kdokoli toto prožil, měl informace, které jsme my měli, kontakty s Miladou Horákovou, generálem Píkou. Nevím, zda by tady mohl žít a nic proti tomu rudému teroru nedělat! My jsme jako ostatní v rámci jakéhosi pudu sebezáchovy přihlížet nemohli. Já bohužel tak aktivní být nemohla vzhledem k mému zdraví. S bratry od počátku plně souhlasím, a pokud bych na tom byla lépe, zcela jistě bych jim byla nápomocna. Já jsem se nikdy nepřizpůsobila, v žádném svazu mládeže, volby, to nepřipadalo pro mne v úvahu.

Ve vězení jste byla..
Ano. A poté jsem žila v kleci komunistického národa.

Zdena Mašínová. Foto: ČTK

Zájem mladých mne ohromně překvapil

Zůstala jste tady a dnes třeba právě na besedách se studenty vyprávíte příběh rodiny Mašínů a připomínáte realitu komunistického režimu.
Ano. Těm, kteří mají zájem, sděluji to, co se tady stalo. Ve svých bezmála osmdesáti letech víc dělat nemohu. Já jsem na konci, ale podle svých sil se snažím něco dělat.

Olomoucký kraj chce změnit pojetí výuky novodobých českých, hlavně československých dějin na středních a základních školách. Přijala byste pozvání na nějakou spolupráci?
Mě ta komunistická individua a jejich trestní oznámení neumlčí. Když jsem už dříve dostala pozvání na besedu, hodně jsem si to rozmýšlela a moc chuti jsem zprvu neměla. Představovala jsem si pět studentů, jak bez zájmu přetrpí mé povídání. Je to generace, která je vůči mně jako by z jiné planety, obávala jsem se toho. Realita mě však ohromně překvapila. Když jsem tam přišla, byly tam stovky dětí a téměř dvě hodiny bez sebemenšího vyrušování vydrželi se zájmem poslouchat. Zřejmě, jak tomu bylo v Německu po válce, až druhé, třetí generaci to začíná docházet… já mohu varovat před zastrašováním a plíživým nástupem totality. Ať mladí lidé vědí, co se tady stalo a co se může stát. Často se mi přitom vybaví slova Gregeníčka: „My máme času dost…“ Jak říkám totality mají různou podobu, to není stále stejné.

Havlovi připisovali neskutečné zásluhy

Například v Maďarsku si jistě mnozí lidé nepředstavovali, že dojde k takovým změnám, které se doposud daří prosazovat a jež posilují politickou moc nad nezávislými institucemi.
Když pan Orbán přijel v devadesátém roce do Prahy, člověk by ho za jeho postoje koupil, jaký to byl demokrat. Dnes? To je šílené! Jakými kroky to v Maďarsku postupuje. Teď jde o to, jak se většina Maďarů postaví.

Česká republika se rozloučila s Václavem Havlem. Váš postoj k sametové revoluci je znám, jak jste vnímala poslední dny před Vánocemi, kdy se lidé loučili s prvním demokratickým prezidentem?
Pravda a láska musí zvítězit? Nezlobte se na mě, ale já to už nemohu slyšet! Víte, co jsem v těch dnech pochopila, jak je strašně snadné českou společnost ovlivnit. I ti, kteří vnímali osobu Václava Havla střízlivě, mu připisovali neskutečné zásluhy. Ano, Charta 77 měla nezpochybnitelné zásluhy, ale jak se říká: odtud až potud…

Odškodnění? My nic nechceme

Vloni v listopadu, symbolicky 17. listopadu, začal platit zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Lidé začali podávat žádosti o „odškodnění“.. Přivítala jste to?
Taky se na mě obrátili. Víte, naše matka po druhé světové válce nevzala ani korunu. To bylo něco podobného.

Ale netrvalo to dvacet let…
Dvaadvacet let. Je to až směšné. My nic nežádáme, nic nechceme.

Vaší rodině již byl navrácen veškerý, v minulém režimu zabavený majetek?
Doposud bohužel ne.

Zdena Mašínová

- narodila se 7. listopadu 1933 v Praze, žije v Olomouci
- otec, bývalý legionář a důstojník čs. armády Josef Mašín, byl za nacistické okupace členem odbojové organizace Obrana národa a v jejím rámci i známé zpravodajské skupiny Tři králové. V červnu 1942 jej nacisté popravili. Za války byla vězněna i matka Zdena a strýc, štábní kapitán Ctirad Novák
- Zdena od mládí trpěla vrozenou chorobou dolních končetin, značnou část dětsví strávili na různých klinikách. Jako třináctiletá v roce 1946 odešla ke své babičce do Jeseníku, kde studovala tamní gymnázium
- po nástupu komunistů k moci byl její rodině zabaven téměř veškerý majetek
- Zdena v letech 1951 až 1953 vystudovala Vyšší zdravotnickou školu v Olomouci a v létě 1953 nastoupila v Olomouci jako laborantka na zdejší krajské hygienické stanici
- v listopadu 1953 byla Zdena Mašínová v Olomouci zatčena v souvisloti s odbojovou činností svých bratrů Ctirada a Josefa, kteří toho roku na podzim za dramatických okolností utekli na Západ. Vězněna byla v Olomouci a v Praze - Ruzyni.
- Zdenu Mašínovou na jaře 1954 propustili na svobodu, její matka ale byla odsouzena na 25 let žaláře za spoluúčast na zločinném spiknutí proti republice a v roce 1956 ve vězení zemřela. Strýce Ctirada Nováka režim odsoudil k trestu smrti a popravil.
- Zdena se v roce 1957 přestěhovala z Olomouce do Prahy, kde pracovala jako myčka laboratorního skla
- v roce 1973 se provdala za Rudolfa Martina, za války člena ilegálního komunistického odboje. V osmdesátých letech spolu žili v západních Čechách. Společně napsali knihu o tragických osudech rodiny Mašínů.
- po roce 1989 se Zdena věnuje bádání v archivech, v roce 1994 dosáhla plné rehabilitace své matky a strýce. Stěhuje se zpět do Olomouce, angažuje se v případu bývalého disidenta Vladimíra Hučína

Více: Ústav pro studium totalitních režimů