V roce 1938 v areálu vznikl internační tábor pro takzvané henleinovce, tedy členy Sudetoněmecké strany. O rok později, 1. září 1939, zde nacisté zřídili internační tábor pro olomouckou elitu a v letech 1945 až 1946 v něm pykali Němci určení k odsunu do Německa.

Podle historika Josefa Bartoše kdysi významné hutě a železárny ve Štěpánově byly v roce 1932 definitivně zrušeny a zůstaly jen objekty, které byly čas od času pronajímány a využívány jako skladiště.

V roce 1938 je v této podobě převzala československá armáda. Vzhledem k tomu, že byly celé obehnány vysokou zdí, byly potom, v době zářijové krize a po rozpuštění Sudetoněmecké strany, využity na poměrně krátkou dobu, zejména po mobilizaci 23. září, k internaci nacistických funkcionářů z pohraničních okresů a míst severozápadní Moravy.

Internovaní byli tehdy na základě mnichovské dohody brzy propuštěni a vrátili se vítězoslavně do svých obcí na severní Moravě a ve Slezsku.

„Je zcela pravděpodobné, že právě tato skutečnost a touha po pomstě vedla po zřízení Protektorátu nacistické bezpečnostní složky v čele s olomouckým gestapem k tomu, že byly Štěpánovské železárny využity jako přechodné místo k internaci zatčených v akci Albrecht,“ uvedl Josef Bartoš.

Na koho dopadlo běsnění gestapa?

Ta během druhé světové války v Olomouci postihla tisíce lidí, které nacisté považovali za politicky nespolehlivé, případně patřili k významným představitelům veřejného života či intelektuální elitě českého národa.

Běsnění gestapa dopadlo na funkcionáře českých národních spolků, řadu vysokoškolských a středoškolských profesorů a učitelů, důstojníků, úředníků, lékařů, advokátů a hospodářských činitelů, komunistických a levicových předáků a také katolických duchovních.

„Zatčení byli oficiálně považováni za rukojmí a jejich uvěznění mělo jednak zastrašit český národ a jednak zaručit loajalitu za války,“ uvedl historik Miloš Trapl.

Pro gestapo bylo výhodné, že v areálu továrny ve Štěpánově stála uprostřed nevyužitá dvoupatrová administrativní budova. Zatčení byli rozděleni do několika skupin a odvedeni do dvou sálů v patrech a dalších místností v přízemí.

Poslední oběd

Na večeři dostali kousek chleba a černou náhražkovou kávou. Spali oblečeni na zemi pokryté slámou. Zatčení museli tvrdě pracovat, hlídající gestapáci některé Židy či duchovní trýznili.

„Štěpánovští občané, nemohouce nám nijak pomoci, snažili se aspoň, aby naše zásobování bylo zlepšeno. Po třech dnech hladu byla dovezena do tábora vojenská kuchyně. Vtipálkové dokonce říkali, že je to slavnostní oběd na rozloučenou. Netušili tehdy, že je opravdu náš poslední oběd ve štěpánovském táboře, ba pro mnohé poslední oběd v protektorátě vůbec,“ vzpomínal v článku Štěpánovská kapitola k počátku druhé světové války, jeden z pamětníků František Malínský.

204 zatčených

Olomoucké gestapo tehdy v okruhu své působnosti zatklo 204 osob, z nichž polovina byla z Olomouce, které internovalo v objektech bývalých železáren ve Štěpánově.

Po týdenním věznění byli někteří postupně propuštěni, ale většina byla ze Štěpánova odvezena přes Brno do koncentračního tábora Dachau a později hlavně do Buchenwaldu a někteří i do Osvětimi.

Poté, co Olomouc a okolní obce osvobodila Rudá Armáda, začala se psát ještě krvavější kapitola dějin kdysi slavné průmyslové výrobny.

Do areálu bývalých strojíren u štěpánovského nádraží byly soustředěny stovky německých obyvatel tehdejších Sudet. Ze Štěpánova bylo tehdy vypraveno 27 transportů s 32 436 lidmi do Německa. Podle pamětníků se nenávist českého obyvatelstva vůči německým civilistům projevovala ještě krvavěji než nacistické běsnění.

Pamětní deska

Krvavé dějiny bývalých železáren dnes připomíná pamětní deska, která byla v roce 1986 osazená na počest lidí držených v železárnách a odvezených do koncentračních táborů.

Před dvěma lety obec připravila výstavu fotografií a dobových dokumentů připomínající tehdejší události.

„Mrzí mne, že člověk má přirozenou schopnost zapomínat a to nejen na svou historii. Obávám se, že pro dnešní generaci bude toto období dějin jen jednou z kapitol výuky  na hodinách dějepisu. Patriotismus a vlastenectví doslova mizí z našich hodnot. Proto nesmíme neustále připomínat za co naši předci bojovali,  čemu se tolik obětovali a proč nadřazovali zájem vlasti nad zájmy osobní. Jen díky nim žijeme v svobodě a míru. Jak již jednou kdosi řekl: "Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu je tím, co otvírá dveře zlu",“ řekl starosta Štěpánova Jiří Šindler.