Jedním z těch, kdo chtěl pomoci prodejem těchto tkaniček, byl i Josef Effenberger, který je sám vozíčkář. "Jsme na Dni zasukovaných tkaniček a vybíráme peníze pro tělesně postižené, kteří jsou na tom hůř než my. Už leží a potřebují osobní asistenci," říká šestapadesátiletý Effenberger, který se vzápětí rozpovídá o tom, proč je vozík pro něj každodenní nezbytností. "Dělal jsem obklady, dlažby a krby, jezdil jsem po světě. Byl jsem v Angole, na ambasádě v Luandě, pak v Izraeli. Vrátím se a nemůžu dělat. Najednou z ničeho nic se mi objevily svalové problémy. Nemůžu s nohama hýbat. Můžu, ale musím si pomáhat, po čtyřech lezu po schodech," popisuje svůj příběh, který se stal před jedenácti lety. "Musím nohy trénovat, takže chodím alespoň po čtyřech po zemi. Zkouším to o holích, ale padám s nimi, to je nejhorší. V plném invalidním důchodu jsem od roku 1999," přiznává.

Pro někoho, kdo se ocitne na vozíčku, může během pár vteřin přestat existovat svět. To ale u Josefa Effenbergera nepřipadá v úvahu. Stejně jako dřív má stále co na práci. "Nemyslím na to, mám spoustu aktivit. Třeba fotbal, dřív jsem byl brankářem v malé kopané a teď dělám vedoucího. Jsem na vozíku a nechci se od toho vzdálit, tak organizuji turnaje," popisuje svůj život na vozíku Effenberger. "Snažím se pořád někde být, vymýšlím si aktivity. A když jsem doma, tak si vezmu igelity na kolena a okopávám třeba okolo mrkve. Ale deset minut, víc nemůžu. Tak alespoň tohle, bez práce nemůžu být," dodává usměvavý muž.