V květnu 1945 bylo Josefu Steigrovi devět let. S rodiči, starším bratrem a sestrou bydlel v domku na Pavlínce. Pětičlenná rodina obývala jednu místnost.

„Přiletěla dvě ruská letadla a Němci jedno sestřelili. Druhé odletělo. Zasažený letoun spadl na Komárov,“ vzpomíná na poslední dny před koncem 2. světové války.

„Pilotovi se podařilo otevřít padák, ale letadlo, jak se točilo, strhlo muže s sebou k zemi, kde uhořel. Byl z něj škvarek, hrozný pohled,“ popisuje útok Němců, který nezůstal bez odezvy.

Obyvatelé Pavlínky tušili, že přijde. Měli strach o život a hledali úkryty.

„Nespali jsme doma. V příkopu jsme si udělali provizorní nocleh z trámů a desek, které nás kryly. V domě jsme se báli spát, strachy bychom asi stejně oko nezamhouřili,“ vzpomíná u rodného domu dnes pětaosmdesátiletý senior.

Druhá střela mohla zabít rodiče

Osudný den bylo hezké počasí a Věra Steigrová šla s kamarádkami ven. Tři dívky vyrazily na oblíbené místo k řece Moravě.

„Najednou to přišlo. Holky rychle utíkaly domů. Ta naše se ale opozdila,“ líčí Josef Steigr.

Podle něj mohlo být krátce po poledni, když přišel útok. Cílem bylo místo, odkud Němci sestřelili ruský letoun.

„Soused, pan Velf, volal na Věrku, ať už dál neutíká a rychle se schová za něj. Stál před domem na cestě u bezového keře, pod kterým se kryl. Střep mu zasáhl pravou ruku. Věrka dostala střepinou do krku,“ vzpomíná na tragédii a i po tolika letech muži vlhnou oči.

V den, kdy se do konce války počítaly hodiny, však mohl Josef Steigr přijít také o rodiče. Ti se totiž vydali dceru hledat.

V době, kdy na Pavlínku letěla druhá střela, stáli oba zhruba 15 metrů od místa dopadu.

„Nevybuchla. Zlikvidovali ji až po válce. Byl to zázrak," vysvětluje.

Kdyby ji soused nezastavoval…

Se ztrátou Věrky, která by 27. listopadu 1945 oslavila 18. narozeniny, se rodina smiřovala velice těžce.

„Sestra byla šikovná, chodila s mládencem. Měl jsem ji rád. Pracovala ve škole, v kuchyni. Bolelo nás to všechny,“ svěřuje se senior, který každoročně před oslavami konce 2. světové války zavzpomíná na rodinnou tragédii.

„Kdyby ji soused tehdy nechal běžet, nezastavoval ji… Osud. Ale taky jsme mohli s bratrem zůstat sirotci, to kdyby druhá bomba explodovala,“ krčí rameny nad tragickým dnem.

Věra Steigrová zemřela na místní ošetřovně 8. května 1945. Pohřeb se konal 11. května. Jméno mladé dívky je vyryté na pamětní desce umístěné na litovelské radnici.

Konec války v kronice Litovle:

Ve městě od počátku května život ustal, řemeslnické dílny zastavily práci, zabedňovaly se výklady obchodů a okna domů, lidé si kopali v zahradách kryty, spávali ve sklepích. Vyhlášen byl výjimečný stav a zakázáno vycházení z domu od 20,30 do 5 hodin ráno. Muži nad 15 let byli komandováni na noční civilní hlídky u křižovatek a mostů. V noci městem stále ustupovaly německé jednotky. Silnice byly přeplněny, paniku stupňovaly útoky hloubkových letců.

Velitel německého dělostřelectva se usadil se svým štábem ve vile Eduarda Brosingera v Javoříčské ulici 366. Majitelé byli odkázáni na sklepy, tady se ve sklepě narodil 8. května Zbyněk Skopec.

Komisař Mekiska nechal zničit evidenci obyvatel i část městského archivu včetně matrik, které se po válce pracně rekonstruovaly a v nastalém zmatku se vytratil z města.

V těch dnech se frontová linie dostala od severu na území litovelského okresu, došlo k několika střetnutím mezi ustupujícími Němci a předvojem sovětských vojsk. Již v neděli 6.5. večer začala ruská dělostřelecká palba na Pňovice, 11 občanů zahynulo a další byli zraněni. Ráno se přesunula palba na Střelice, o život přišlo 6 občanů. Obě obce byly dva dny uprostřed dělostřelecké palby a značně poškozeny. V bojích padlo 50 Němců a stejně tolik Rudoarmějců.

Po obsazení Uničova vstoupila v pondělí 7. května Rudá armáda na území okresu u Střelic. Mezi tím se podařilo Němcům ustoupit z Litovle na západ, i když kolem silnic zůstalo množství vojenského materiálu.

Zdroj: Litovel.eu