V čase státního převratu v říjnu roku 1918 bylo někdejší hlavní město Moravy Olomouc poměrně nevelkým sídelním útvarem na ploše 288 hektarů a s přibližně dvaceti tisíci obyvateli, včetně příslušníků mimořádně početné vojenské posádky.

Město sice mělo své hospodářské zázemí – vlastnilo cihelnu, kamenolom a vápenku, jatky, vodárnu, plynárnu a elektrárnu, patřilo mu dva a půl tisíce hektarů lesů a přes třináct set hektarů pronajímané zemědělské půdy – chyběly zde však větší průmyslové podniky a s nimi i vlivnější daňoví poplatníci, kteří by platili daně a pomáhali tak rozkvětu předměstských obcí.

Nic tedy také nelákalo nové obyvatele, pro které by bylo potřeba stavět nové domy, školy či zakládat obchody. Olomouc tak zůstávala jen malým provinčním městem .

Navíc šlo o obec sice s třetinovou českou menšinou, přesto spravované čistě německým zastupitelstvem, které však kromě vynuceného vydržování malé české obecné školy naprosto ničím nepřispívalo společenským, kulturním, natož ekonomickým potřebám obyvatel české národnosti.

Zejména boj proti národnostní nespravedlnosti byl mnohaletým programem českých občanských sdružení i politických stran. Nezakrývaným cílem všech těchto snah bylo dosáhnout jednou toho, že Olomouc se stane městem českým.

Příležitost, která přichází jen jednou

Českým představitelům bylo v jejich programových vizích jasné, že k počeštění města může dojít jen jeho administrativním spojením s převážně českými předměstskými obcemi, což bude jedinou zárukou také rozvoje hospodářského.

Nové vedení radnice

Dosavadní německé vedení to jistě cítilo stejně, jenže právě obava před posílením českého živlu odsouvala tuto nezbytnost hodně do pozadí.

Snad až za světové války, kolem roku 1917, přiměly nesmírné zásobovací potíže městské představitele k tajným jednáním v tomto smyslu s některými (německými) obcemi v okolí. Zástupci takto oslovené Nové Ulice ani Neředína však mnoho ochoty neprojevili.

Docela jiná situace však nastala, když vedení města v čele se starostou Karlem Brandhuberem bylo pod vlivem státního převratu nuceno 11. listopadu 1918 abdikovat a předat moc Správní komisi sestavené revoluční cestou takzvaným Okresním národním výborem v Olomouci.

Nový orgán městské správy se příležitosti chopil velmi svižně. Při všech starostech o hladké převzetí moci od státních úřadů a zvláště od neobyčejně silné vojenské posádky, o válkou zcela rozvrácené zásobování základními životními potřebami a přes mnoho ještě jiných problémů dala nová radniční vláda otázce budoucí integrace s předměstskými obcemi velmi preferované pořadí.

Třetí velké město moravské

Už 8. prosince 1918 - sotva po třech týdnech vlády - to veřejně prozradil v místním tisku jeden z protagonistů olomouckého převratu Adolf Kubis.

„Podnikáme prvé kroky pro útvar velikého Olomouce, jenž by sepjal v jednu komunu všechna přilehlá předměstí k němu tíhnoucí a vytvořil tak po Brně a Moravské Ostravě třetí velké město moravské,“ hlásal.

Nezapřel také, že „Velký Olomouc“ - jak se tenkrát říkalo - bude mít většinu českého obyvatelstva, a že podle toho „…bude třeba zařizovati budoucí náš postup. Velký Olomouc bude a musí být český.“

Výběr obcí, které se měly stát městskými částmi Olomouce, patrně usnadnil starší zemský zákon z roku 1904, který rozšiřoval působení městského stavebního úřadu v Olomouci i na Novou Ulici, Řepčín, Hejčín, Lazce, Neředín, Povel, Novosady, Klášterní Hradisko a na části Hodolan, Bělidel a Pavlovic až po koleje železničních tratí Olomouc - Česká Třebová a Olomouc - Prostějov.

Osnovatelé budoucího sloučení však do svých plánů pro lepší výsledek připočítali ještě území Černovíra a zejména ryze české Chválkovice, také Nový Svět a Holici.

První den po vánočních svátcích roku 1918 byli představitelé všech těchto obcí pozváni vládním komisařem Richardem Fischerem na radnici k první z řady dalších pracovních porad.

Podobně to chtělo i Brno a Praha

Od jakkoliv pečlivě připraveného záměru k jeho realizaci však nebývá cesta snadná. Také zrod „Velkého Olomouce“ neměl nouzi o potíže, i když netrvaly dlouho.

První problém byl s legislativou. I v nové Československé republice zpočátku ještě platily rakousko-uherské zákony a podle jednoho z nich bylo nutno každé sloučení obcí vymezit zvláštním zemským zákonem, jehož vydání ovšem počítalo s bezpodmínečným souhlasem všech smluvních stran. A to se u německých obcí v blízkosti Olomouce zrovna nepředpokládalo.

Věc nakonec usnadnil nový zákon ze 7. února 1919, který tuto povinnost odpouštěl v případě „ukáže-li se to nutným z důvodů veřejných“. Ke stejnému činu jako v Olomouci se totiž právě chystala Praha, Brno i jiná místa mladé republiky a nebylo asi obtížné v Revolučním národním shromáždění zákon prosadit. Olomoučtí však na změnu legislativy čekat nemuseli. Jednali rychleji.

Souboj o německé obce

Obce, které k připojení připadaly v úvahu se daly rozdělit do dvou skupin. Nová Ulice a obce Neředín, Nové Sady, Nový Svět, Povel a Pavlovičky (tenkrát Pavlovice) měly většinu obyvatel německé národnosti a zcela německou radniční správu.

Ostatní kandidáti společného soužití, jmenovitě Hodolany, Hejčín, Řepčín, Černovír s osadou Klášterní Hradisko, Lazce, Bělidla a Chválkovice, ovládala česká obecní zastupitelstva, která se již v mnoha případech již osvědčila úzkou spoluprací s Čechy v Olomouci. Tady se samozřejmě předpokládal i souhlas se sjednocením do společného celku, u německých obcí ovšem ne.

Proto (ale nejen proto!) vyvinul takzvaný Okresní národní výbor ještě před zahájením jednání o integraci iniciativu, která měla vést k sesazení německé správy v jednotlivých obcích a nahrazení volených zastupitelstev revolučními správními komisemi v čele s úředně jmenovanými „vládními komisaři“.

Za přispění „agitačních“ dvojic ONV se to hned 5. prosince 1918 podařilo na Nové Ulici a v Pavlovičkách, o dva dny později v Neředíně a na Novém Světě, 11. prosince na Nových Sadech a 28. prosince 1918 i na Povlu. Že vybraní vládní komisaři, předsedající správním komisím s poměrem českých hlasů k německým 2:1, pak nekladli plánovanému sjednocení překážky, je asi zbytečné říkat.

Hejčín požadoval zavedení tramvaje

Předpokládaný souhlas zástupců českých obcí však zdaleka nebyl spontánní. Po první písemné výzvě z 13. prosince a informacích zmíněné první porady o dva týdny později se kladně vyjádřili dosazení komisaři německých obcí.

Někteří čeští obecní starostové si však vzali čas na rozmyšlenou. Docela první souhlas vyslovila - dokonce už 19. prosince 1918 - obec Hodolany. Brzy po Novém roce s jistými podmínkami Hejčín. Ten požadoval například zavedení tramvaje.

Hodolany

Až po urgenci, a ještě ne příliš jednoznačně, se k věci vyjádřily 30. ledna 1919 Lazce, 14. února Černovír s Klášterním Hradiskem, Bělidla a Chválkovice. Až 2. března také Řepčín.

Ale snad šlo jen o běžnou úřednickou liknavost. Rozhodně nikde nebyli proti. Všechny obce, i ty německé, pak svorně požádaly ministerstvo vnitra o odložení celostátně vyhlášených obecních voleb až na dobu po předpokládaném ustavení nového sídelního útvaru.

Holice: Připojení nechceme

Ve hře o přispění k lepší budoucnosti Olomouce byla nepochybně i velká předměstská obec Holice. Žilo v ní přes dva tisíce obyvatel ze sedmadevadesáti procenty české národnosti, soustředil se tam významný průmysl a obec vlastnila značný díl tamní zemědělské půdy.

Připojením Holice by se tedy výrazně zvýšil ekonomický potenciál nového sídelního útvaru a sledovaný poměr mezi počtem Čechů a Němců by se zvýraznil o další dvě procenta v český prospěch.

Žel o nabídkách Olomoučanů a námitkách Holických mnoho nevíme. Jediný doklad o tom, že se taková jednání vedla, je lakonická věta uvedená v protokolu ze zasedání správní komise 17. února 1919. „Obec Holice se připojiti nechce“.

Pak už se o Holici v této souvislosti kupodivu nikdy a nikde nic nepsalo. Vysvětlení se sice nabízí několik, žádné však nepřekročí hranice dohadů. To, že takový neúspěch osnovatele sjednocení mrzel, však nemusí být jen dohadem. Asi proto se k němu po celých uplynulých devadesát let už nikdo ve vzpomínkách nevracel.

Velký Olomouc potvrdil zákon

Správní komise hlavního města Olomouce musela pro zdar sjednocení dosáhnout také souhlasu od vlády a parlamentu Československé republiky. Na přesné a do podrobnosti zpracované zdůvodnění, jemuž předcházela řada osobních intervencí, pak reagoval státní zákon schválený poslaneckou sněmovnou 16. dubna 1919 a 24. dubna zveřejněný ve Sbírce zákonů pod číslem 214.

V devíti paragrafech a připojené důvodové zprávě rozváděl skutečnost, že „Katastrální obce Bělidla, Hejčín, Hodolany, Černovír s osadou Klášter Hradisko, Chválkovice, Lazce, Neředín, Nová Ulice, Nový Svět, Novosady, Pavlovice, Povel a Řepčín s celým svým katastrálním obvodem slučují se s obcí hlavního města Olomouce, přestávají býti obcemi o sobě a tvoří s městem Olomoucem jedinou obec.“

"Náš je český Olomouc!"

Bylo to samozřejmě veliké vítězství na konci mnohaletého zápasu českých politických představitelů, jakýsi refrén dávného popěvku, který čeští národovci na veřejných shromážděních zpívali na truc německým spoluobčanům:

„Však se toho dočkáme, že zde jednou zvoláme: NÁŠ JE ČESKÝ OLOMOUC!“

Dodejme však, že se „Velký Olomouc“ nezrodil zrovna do šťastné doby. Celá země, a Olomouc s ní, se velice těžko vzpamatovávali z válečného rozvratu a poválečné bídy.

Nebylo potravin, chybělo uhlí, obuv, oděvy a prakticky ani nic ostatního nebylo k dostání, stovky rodin neměly kde bydlet.

Obyvatelé připojených obcí tak poznali první „výhodu“ sjednocení v tom, že se až razantně zvýšenými obecními přirážkami museli podílet na zmenšení nouze, která byla v samé Olomouci přece jen o mnoho větší. Brzy se to však všechno urovnalo, ale to už je zase téma na jiné a dlouhé vzpomínání.

MILAN TICHÁK