Rodilý Holanďan, který dnes mluví plynule česky, má v Olomouci rodinu a také práci – je zakladatelem a vedoucím katedry nederlandistiky olomoucké Univerzity Palackého.

„Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se mnou většina lidí nechtěla mluvit německy, ale rusky. Já jsem však všechny nutil, aby na mě mluvili česky. Naopak kolegové si po revoluci chtěli zase procvičovat angličtinu s němčinou,“ říká se smíchem Engelbrecht.

Češtinu se učil tak, že sledoval zprávy BBC v češtině a následně v dalších jazycích, kupoval si noviny a během tří měsíců se již v jazyce zorientoval. Mluvit začal asi po roce. Podle svých slov má však měkkou, holandskou výslovnost a stále mu nejde „r s háčkem“.

„Na Moravě si připadám hodně jako doma v Holandsku. Je to tu i trochu intimnější. Vadí mi tady akorát ta byrokracie, věčné papírování. Ale už se to dost zlepšilo,“ mluví o vztahu ke svému současnému domovu.

„Když jsem se stěhoval z Brna, trvalo to přes týden. Odpojení telefonů, vyřizování ohledně plynu a elektřiny a další věci. Před dvěma lety to už trvalo je jeden den, ale s tím odpojováním telefonu je to pořád stejné,“ posteskl si na úřednické procesy šestačtyřicetiletý Holanďan.

Nelíbí se mu také zdejší politika, která je podle jeho slov příliš maskulinní a potřebovala by feminizovat. Situace krajská a městská je podle něj o krok dopředu.

V říjnu 1990 přijel Wilken Engelbrecht do Brna podívat se na rukopisy v rámci svého doktorského studia, ale rozhodně ne s úmyslem zakládat katedru.

„Měli zájem, abych na škole učil latinu. O tom se doslechli i v Bratislavě, tak jsem začal učit několik hodin týdně. Tam se na germanistice začali zajímat o nizozemštinu, odkud se o všem dozvěděli i v Olomouci. V obou městech měli zájem založit katedru. Ještě jsem se ale musel půl roku vzdělávat, jsem přece jen latinář,“ vzpomíná na začátky své kariéry Engelbrecht.

Po revoluci chtěli všichni rozšířit znalosti jazyků. „Ale nebylo snadné sehnat nějaké materiály. V Olomouci byla rozkradená knihovna, v Bratislavě zase vyhořela. Zpočátku tedy byly problémy s financováním a na vše jsem byl sám. Ale jinak s akreditací to bylo lehčí než dnes. Zpočátku byla nizozemština jen volitelný předmět, a jelikož byl zájem, začali jsme budovat obor. V roce 1997 jsme slavnostně otevřeli na Univerzitě Palackého nový obor.

Dnes má katedra deset zaměstnanců, 111 studentů a asi padesát lidí dělá holandštinu jako volitelný předmět. Každý rok vyjede dvacet studentů na šest univerzit v Holandsku a Belgii.

„Většina žáků dříve jezdila do zahraničí. Ale teď, když mají víc možností, tak už se jim tak nechce. V Belgii mají výhodu v tom, že jsou tam pro studenty koleje, to je v Holandsku jen v jednom městě,“ říká ke katedře nederlandistiky její zakladatel.

O tom, že bude zakládat katedru v Olomouci a Bratislavě, se Engelbrechtovi ani nesnilo. „Máma chtěla, abych studoval ekonomii, ale ta mě tolik nebavila. Táta se zase věnoval právu, ale já si nakonec vybral filozofické obory. Dodnes se věnuji historii, klasické filologii a samozřejmě holandštině.“

Kdo je Wilken Engelbrecht

Narodil se 19. září 1962 v nizozemském Utrechtu, kde také vystudoval klasickou filologii na tamní královské univerzitě.
V letech 1987-1988 pokračoval doktorandským studiem latiny a italštiny v Amsterodamu. Rok 1990 a 1991 pobývá v České republice a na Slovensku, v Olomouci a Bratislavě postupně zakládá katedry nederlandistiky. Po osamostatnění České republiky zůstává v Olomouci, kde se v roce 1993 žení.
Engelbrecht má dva syny, jedenáctiletého Willema a dvouletého Daniela, které učí jak česky, tak holandsky. Jeho prarodiče jsou středoevropského původu, dědeček je napůl Slezan a napůl Hanák, babička je z Horních Otaslavic. Ta je také šlechtického původu. Engelbrecht ovládá hned několik jazyků. Kromě českého jazyka umí anglicky, německy, francouzsky, pasivně slovensky, polsky a italsky. Zvládne přečíst i španělské a rumunské texty. O Vánocích jej pravidelně navštěvuje jeho matka, s rodinou pak vyráží do rodného Holandska v létě, kde se starší syn Willem učí na základní škole holandsky. V roce 2005 získal titul docenta, dodnes vydal desítky publikací a zúčastnil se téměř sedmdesáti mezinárodních kongresů.