S kosami se na polích pracovalo ještě ve 30. letech minulého století. Provazy z dlouhých stébel zvanými povřísla se vázalo obilí do snopů různých tvarů, pak se sváželo do stodol. "Obilí se napřed muselo sklidit do mlatebny a až když skončily podzimní práce, vykopaly se brambory, řepa, celou zimu se mlátilo. Mlátičky nebyly, používaly se cepy," přibližoval Jiří Vrba, který se ve skanzenu staral o odborný výklad.

Návštěvníci mohli postupně vidět kromě sečení, odebírání a vázání snopů a stavění do panáků, předávání dožínkového věnce hospodáři a právě ruční mlácení obilí cepy.

"Dělalo se na mlatě, byla to těžká práce, ale už ne tak úmorná jako na poli a byla při ní legrace," doplnil průvodce. Poté se muselo obilí vyčistit. Muži ho dřevěnými lopatami vyhazovali do průvanu, ten odnášel plevy. "Pak se to přehánělo přes síta. Kvalitní obilí se dávalo na sýpku a používalo se na mouku. Méně kvalitní a drobná zrna šla na krmení dobytka. Když už byly mlátičky, bylo to veselejší, cepy odpadly," popisoval Vrba.

Pak už bylo možné mlátit souběžně, tedy hned po pokosení. "Mlátičky byly koncem 19. století poháněny žentoury, potom přišly parní lokomobily. Po první světové válce už to byly benzinové motory. Ve 30. letech u nás byla dokončena elektrifikace a s ní se objevily motory elektrické," připomněl Jiří Vrba z Pivína.

Proč vlastně s kolegy připomíná, jak žně a dožatá vypadaly? "Dnes si lidé v obchodě koupí chleba a celkem jim ani nedojde, jak to bylo v té době pracné a těžké, než se vypěstovalo zrno a chleba se dostal až na stůl. Už to bereme samozřejmě, po polích se prohánějí kombajny, které jsou velmi výkonné, posečou desítky hektarů za den. Možná si toho chleba dříve vážili víc," zamyslel se člen divadelní společnosti Větřák.

Dodal ovšem, že i tak je nutné si současných možností vážit. "Doufám, že zase nenastane doba, kdy by se vrátilo zpátky, že by lidé v potu tváře dolovali na poli každé zrno, aby si mohli upéct chleba. Nikomu bych to nepřál."