Asi největší shromáždění se sešlo na Ústředním hřbitově za účasti posádkové hudby a olomouckého primátora Martina Novotného (ODS). Jen co dohrála armádní hudba a odešli čestní hosté, zastavili se nad památníkem padlých v Olomouci – Řepčíně pamětníci. Bez věnců a bez hraného smutku. „Narodil jsem se tady v Balbínově ulici. Na konci války mi bylo šestnáct let a většinu těch lidí jsem skutečně znal,“ řekl nad hrobem padlých František Čapka. „Hlavně proto, že jsme měli obchod,“ vysvětlil. Vzpomínal, jak za náletu musela jeho rodina vždy dát k dispozici nákladní auto. „Pro luftšuc musel jezdit každý, sraz býval u bývalého policejního ředitelství naproti garňáku. Kdyby to něco trefilo, muselo se hned odklízet,“ dodal.

Zatímco ostatní stáli jen nad zlatem napsanými jmény, pan Čapka k většině dovedl říct i příběh. „Ten Kleich, ten měl v Hejčíně drogerii. Minář Bohumil, já jsem byl malej, oni tehdy přijeli v devětatřicátém z pohraničí a on byl tady v Řepčíně ředitelem. Jenže potom ho zavřeli. Pinka, to byl pošťák, a Rosťa Rozsíval, ten byl z party mladých kluků, ke kterým patřil i můj bratranec. František Sbíral, to byl zase otec mého kamaráda, byl vrátný v Moravských ocelárnách. Taky ho vzali a zůstal tam. Nedokážu říct, jestli byli v odboji, prostě je Němci sbalili a hotovo.“ Letopočty a místa úmrtí se střídají.

Nad památníkem postála i Libuše Babková. „Bylo mi tehdy pětadvacet let. I když je to dávno, pamatuji si to přesně, přechod fronty jsem zažila na vlastní kůži a příjemné to nebylo,“ vzpomněla zlínská rodačka. Jak se přiznala, oslavy konce války vždy propláče a je jí jedno, jestli se slaví 9. nebo 8. května. Natřikrát kladl včera věnce k různým památníkům olomoucký primátor Martin Novotný (ODS). Před největším shromážděním na Ústředním hřbitově podotkl, že druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v lidských dějinách. „Všechny národy bez rozdílu tehdy bojovaly za záchranu humanity,“ řekl Novotný mezi hroby sovětských, českých i anglických vojáků.

Ceremoniál připomínající 62. výročí konce války zajišťovala kromě posádkové hudby i stále stejná skupina dvou desítek vojáků, včetně jedné vojačky. Nácvik, jak položit věnec, jim prý trval přibližně hodinu. „Vycházel ze všeobecné armádní přípravy. Není to žádná speciální jednotka a nebylo to pro ně náročné,“ konstatoval správce olomoucké posádky major František Krčil po pietním aktu v Čechových sadech.