Komunisté ho pak propustili z armády jako nespolehlivého. Nyní čtyřiadevadesátiletý válečný hrdina plukovník Ivan Solovka žije v olomoucké Vojenské nemocnici.

Aby byl z hodnosti plukovníka povýšenen na brigádního generála, navrhlo nyní město Olomouc.

Reagovalo tak na podnět Martina Svobody, ředitele Vojenské nemocnice Olomouc. Žádost o Solovkovo povýšení právě probíhá.

„Poslali jsme dopis na ministerstvo obrany, které se věcí zabývá. Jde ale o dlouhodobější záležitost,“ doplnila mluvčí olomoucké radnice Radka Štědrá.

Plukovník Solovka dodnes působí v Československé obci legionářské v Olomouci, kde byl dlouhou dobu předsedou.

„Je duší našeho centra komplexní péče o veterány, kde v současné době pobývá. Bohužel je již zcela osamocen, ovdověl a obě jeho děti už léta žijí v emigraci. I přes svůj pokročilý věk a zdravotní stav se stále účastní veřejného života,“ řekl Martin Svoboda.

Osud držitele Čs. válečného kříže, medaile Za chrabrost a řady dalších vojenských poct, byl plný těžkostí a zvratů.

Když jako teenager utítal do Sovětského svazu, při přechodu hranic byl zadržen.

„Dostal jsem tři roky prací v koncentračním táboře, tedy gulagu. Vypravili pro nás vlak se zamřížovanými vagony. Kam jedeme, jsme samozřejmě vůbec netušili, a možná to netušili ani naši soudci,“ vzpomíná plukovník Solovka v on-line rozhovoru, který vedl se čtenáři Deníku.

V roce 1943 se dostal k formující se československé jednotce u Buzuluku. S ní se pak při osvobozeneckých bojích probil až na Hanou, kde od konce války žije. Jednoduché to ale neměl ani v poválečných letech, kdy ho komunisté označili jako nežádoucího a propustili z armády.

„Nepřikrášloval jsem své zkušenosti se sovětským systémem a neskrýval své postoje ke stalinistickému režimu, i když jsem je nikde veřejně nevykládal. Jednou jsem to udělal a z armády jsem musel jít pryč,“ vylíčil Ivan Solovka.

Pokud návrh na povýšení projde, hodnost brigádního generála by Ivanu Solovkovi mohla být udělena při příležitosti Dne válečných veteránů 11. listopadu.

„Je výjimečnou osobností. Jeho životní postoj a statečnost, nezlomná ani v těch nejtěžších okamžicích života, je příkladem a vzorem pro občanskou zodpovědnost, vlastenectví a naplnění demokratických principů,“ uvedl k návrhu primátor Antonín Staněk.

Osudy Ivana Solovky

● narodil se 6. září 1923 v městě Volové (dnes Mižhirja) v Podkarpatské Rusi, která byla tehdy součástí Československa
● pocházel z chudých poměrů a vyrůstal v období hospodářské krize. I přes vynikající prospěch ve škole tak musel pracovat jako pomocný dělník na pile
● po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v roce 1939 se rozhodl s přáteli utéct do Sovětského svazu, bylo mu 16 let
● po přechodu hranic celou skupinu zadrželi a zatkli sovětští pohraničníci
● v červnu 1940 byl jako mladistvý za nelegální přechod hranic odsouzen ke třem rokům v pracovních táborech. Putoval do gulagu, kde stavěl železnici z Kotlasu do Vorkuty
● propuštěn byl na konci roku 1942, pak se dostal do nově vznikající československé zahraniční armády v Buzuluku
● po výcviku byl nasazen do 1. dělostřeleckého oddílu československé brigády jako spojař
● účastnil se bojů o Kyjev i karpatsko-dukelské operace. S vojsky pak postupoval až do Prahy
● stal se členem Československé obce legionářské, dlouho byl předsedou její pobočky v Olomouckém kraji
● po válce studoval v důstojnické škole v Hranicích. Získal hodnost plukovníka
● v prosinci 1952 se stal členem KSČ, v roce 1970 byl ze strany vyškrtnut a o čtyři roky později byl propuštěn z armády
● měl problém sehnat zaměstnání, nakonec nastoupil jako osvětlovač v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci-Hodola-nech, kde působil až do odchodu do důchodu
● nyní žije v léčebně dlouhodobě nemocných pro válečné veterány v Klášterním Hradisku v Olomouci
● dostal Československý válečný kříž, medaili Za chrabrost, vyznamenání Za osvobození Biele Cerkve a Kyjeva, Polský válečný kříž za boje u Torčina (mad)