Pod rukami jí vzniká jedna ústenka za druhou. Díky ní se cítí bezpečněji prodavačky v místním obchodě i zaměstnanci továrny na těstoviny.
„Šijeme roušku za rouškou. Já stříhám, mamka šije. Mám nastříháno, tak chvíli můžu hovořit,“ vysvětlovala nedostatek času na novinový rozhovor dcera Ivany Coufalové.
Priority jednoho z nejobětavějších tandemů v uzavřeném městě jsou jasné – maximálně pokrývat poptávku po improvizované ochranné pomůcce. Hlad po ní je obrovský.
Hned v pondělí poslala švadlenka roušky prodavačkám, které po vyhlášení opatření čelily obrovskému náporu místních.
„Jakmile jsme je pokryli, vrhli jsme se na roušky pro dětský domov,“ popisovala Michaela Bálková, dcera nejvytíženější krejčové ve městě.
Od úterního rána cvakají nůžky a vrčí šicí stroj jen pro zaměstnance továren, kteří se bojí chodit do práce bez roušek.
„Aktuálně šijeme pro Vesetu a Adrianu, přesněji Europastu ve Třech Dvorech. Za deset minut budeme předávat roušky pro odpolední směnu Europasty,“ uvedla Bálková.
Za den vyrobí dvojice stovku látkových roušek. Zpočátku jich ušila švadlenka osm za hodinu. V úterý odpoledne přesáhla hodinová produkce desítku.
„Do úplné únavy to však nejde, protože člověku se pak točí hlava. Je to stereotypní práce. Děláme, co můžeme,“ přiznala.
Pratelné a kvalitní
Ústenku vyrábějí z kvalitní, tuhé látky, aby si ji lidé mohli opakovaně vyprat a vydezinfikovat a druhý den vzít do práce. Poctivě se věnují skladům a šňůrkám, aby roušky celou dobu karantény vydržely.
„Děláme sklady, celkem čtyři, aby ochrana byla pokud možno co největší,“ vysvětlovala tvorbu v těchto dnech nejdůležitější pomůcky nejen v uzavřené zóně.
Zakázkové krejčovství zásobuje materiálem místní Galanterie Šárka.
„Když látka dochází, sednu na kolo a galanterie nám odemkne, dodají materiál, abychom mohli pokračovat v práci,“ vysvětlovala Michaela Bálková.
O to, aby se roušky dostali k těm, kteří je potřebují nejvíce, se v Litovli stará skupina dobrovolníků. Iniciativa se ve městě zvedla už v minulém týdnu.
