Samec jménem Akeno přicestoval na Svatý Kopeček 18. června ze Zoo Aschersleben v Německu. Jedná se o vnuka samice Izabely, která si v olomoucké zoo užívá zasloužený důchod.

„Do budoucna by měl vytvořit chovný pár s mladou samicí. Ta přicestuje během několika měsíců z Kodaně. Prozatím ale potřebuje nějaký čas na aklimatizaci, než se v plné kráse ukáže návštěvníkům,“ uvedla zooložka Jitka Vokurková.

Česká republika podle odborníků měla v chovu mandžuských levhartů výjimečné postavení. V zoologické zahradě v Praze se ve své době nacházelo nejvíce čistokrevných zakladatelů mimo území Ruska. Jako druhá s jejich chovem v roce 2001 začala právě Zoo Olomouc, v níž se se doposud odchovalo 12 jedinců.

Počty zvířat v zajetí několikanásobně převyšují jejich počet v přírodě. „Za poslední léta se jeho stavy zvýšily až na 100 zvířat, která byla spočítána v roce 2017 pomocí fotopastí,“ informovala mluvčí zoo Iveta Gronská. „Původní monitoring v 70.letech minulého století zjistil pouze 32 jedinců - za využití stop zanechaných ve sněhu,“ dodala.

Dokáže přežít i v extrémních teplotách

Vážnou hrozbou pro levharty je pytláctví, ale i lesní požáry, nebo těžba dřeva a nerostných surovin.

V přírodě se levhart mandžuský vyskytuje pouze na Dálném východě, kde obývá nedotčené lesy. Jedná se o velkou formu levharta skvrnitého, nejseverněji žijící poddruh.

„Jako jediný druh levharta dokáže přežít jak v extrémním horku, tak extrémní zimě – jeho srst měří v zimě až 7,5 centimetru,“ uvedla mluvčí.

V jeho domovině v zimním období klesají teploty hluboko pod bod mrazu (-30 °C). Zbarvení má světlejší s velkými rozetami. K dalším rozpoznávacím znakům patří dlouhý, hustě osrstěný ocas a šedě zbarvené oči. Na lov se vydávají obvykle v noci. Kořist odnáší na skryté místo, někdy s ní vylézá i na stromy.

„Ruské zoo v čele se zoo v Novosibirsku podnikají veškeré kroky pro reintrodukci, vypouštění zvířat zpět do přírody. Olomoucká zoo se do ní zapojila v roce 2005 poskytnutím jednoho levharta,“ poukázala Iveta Gronská.