Vynaložené energie a nocí strávených nad učebnicemi nikdy nelitovala. Práce ji baví a sama říká, že neurochirurgická klinika se jí postupně stala druhým domovem.

Do České republiky se Minasjanová dostala z Arménie před patnácti lety. „Situace v mé zemi se po ničivém zemětřesení velmi zhoršila, posun k lepšímu nenastal ani po několika letech. S manželem jsme se nakonec rozhodli, že odejdeme. Mohli jsme si vybrat mezi Českou republikou a Německem. Zvolili jsme Česko a nikdy jsem toho nelitovala,“ přiznala usměvavá Laura.

Minasjanovi, kteří tehdy měli dvě malé děti, postupně vystřídali dva uprchlické tábory. V Bílině strávili dva měsíce, dalších jedenáct pak v Zastávce u Brna. „Učili jsme se tam všichni česky, ale práci jsme po celou tu dobu neměli. Sháněla jsem si ji sama. Nakonec se mi to podařilo a dostali jsme se do Olomouce. V lednu 1995 jsem nastoupila do fakultní nemocnice jako sanitářka,“ vzpomněla žena.

Přestože v Arménii vystudovala zdravotní školu a pracovala jako sestra, tady stejnou pozici zastávat nemohla. Vzdělání jí úřady neuznaly, musela si ho dodělávat při práci. Podmínkou samozřejmě bylo ovládnout jazyk.

„Čeština je těžká, potrápily mě hlavně háčky, čárky a pravopis. Moc mi pomohly moje kolegyně, měly se mnou velkou trpělivost. Trvalo mi osm a půl roku, než jsem složila všechny zkoušky a mohla znovu pracovat jako zdravotní sestra. Jsem za tu možnost moc vděčná. Loni nám dali občanství, takže teď jsme tady doma opravdu se vším všudy,“ tvrdí matka nyní už dvou dospělých synů.

V Arménii se za ta léta byla podívat jen jednou a vrátit zpět natrvalo by se už nechtěla. „Zažila jsem tam opravdu těžký život. Tady se mi líbí. Dělám práci, která mě vždycky bavila. V zaměstnání se ke mně všichni chovají moc hezky, cítím se tam jako doma. Opravdu nemám důvod si na život v České republice stěžovat,“ dodala Laura.