Po havárii je s Honzíkem na dětské klinice Fakultní nemocnice Olomouc a včera souhlasila s rozhovorem, v němž Olomouckému deníku popsala pocity a svůj pohled na nehodu.

Jak je Honzíkovi?
Vnitřní zranění naštěstí nemá a chce jít domů. I přes tu hrůzu jsem moc ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a nestalo se ještě něco horšího.

Jak jste se o neštěstí dozvěděla a kam vlastně babička s Honzíkem jela?
Všichni jsme se měli sejít na dni otevřených dveří ve výtvarné škole na Nové Ulici. Jeníček je unešený tramvajemi, tak jsem souhlasila, aby jeli s babičkou tramvají. Já na ně měla čekat až na místě. Byla jsem s jeho starším sourozencem navštívit druhou babičku v domově důchodců. Jak jsem se o tom dozvěděla? Babička volala ředitelce školy a ta mi to oznámila. Bylo to strašné. Nechápala jsem, co se stalo. Pak na traumatologii…(za­čala plakat)

Omlouvám se, pokud chcete, můžeme rozhovor přerušit…
V pořádku.

Jaký je tedy váš pohled na celou událost?
Neustále na to myslím. Pořád mluví o tom, že se to musí vyšetřit. Ale tady přece není co řešit! Myslím, že se k tomu staví strašně…(hledá slova) nelidsky. Vždyť ta tramvaj s ním jela až na další zastávku! Měli jsme tak strašné štěstí, že ho ti lidé vyprostili a že to dopadlo, jak to dopadlo.

Ale z dopravního podniku za vámi přišli… Omluvit se?
Neomluvili se. Setkání bylo pro mě hodně nepříjemné. Nepostavili se k tomu tak, jak jsem čekala. Pan ředitel říkal, že za dobu, co tam je, se nic takového nestalo. Víte, Američané cítí s ostatními lidmi a jsou srdeční. Tady? Nic. Naštěstí v nemocnici cítím oporu, všichni jsou zde vstřícní. Proč i občané se k tomu nějak nepostavili? Mohlo se to stát komukoliv jinému? Tady přece nejde jen o nás.

Co jste čekala?
Okamžitě se měla zjistit příčina toho, jak je možné, že jej dveře skříply a že se tramvaj rozjela. Vždyť se snad sama nerozjela, tam přece sedí člověk, který tomu měl zabránit. Je to snad profesionál, proč nic nedělal? Kdyby jej táhnul kousek… Za tramvají běželi lidé, další uvnitř zvonili. Proč nezastavil a nezjistil, co se děje?

Co by tedy podle vás měl dopravní podnik udělat?
Rozhodně by neměl čekat v klidu a pohodě, ale konat. Řidiči by měli jít na školení a systém se změnit, když nefunguje. Každopádně by ale asi měli vystoupit veřejně a postavit se k situaci. Opakuji: nejde o nás, my myslíme na ty další děti nebo dospělé, kterým se může stát něco podobného. Měli by říct, co se stalo a co udělají, aby se to nezopakovalo.

Přečtěte si také: Tramvaj prověří inspekce, šéf DPMO navštívil rodinu chlapce

Manžel je ve Spojených státech? Jste v kontaktu?
Zítra přijede. Jsme ve spojení a radí mi, co mám dělat, jak postupovat. Jenže to, co mi říká, to tady vůbec nefunguje. Zřejmě se obrátíme na ambasádu, ať nám pomůže. Nevím, co dělat.

Péči v nemocnici budete muset platit?
Ano.

Řešila jste to s dopravním podnikem?
Říkali, že jsou na to pojištění. Ale musejí čekat, až budou mít v ruce papír. Cítím, že když řeknou jednu vstřícnou větu, tak hned nato protiklad. Nerozumím tomu.

Je to pro vás psychicky asi hodně těžké – váš chlapec leží na jednotce intenzivní péče a do toho musíte řešit nehodu s dopravním podnikem.
Necítím nikde oporu. Jako jednotlivec se nemám o co opřít. Co mám říct na to, když chtějí řešit, čí to byla vina? Babičky? Moje – že jsem svěřila vnuka babičce? Tramvaje? Copak tu řídil systém z nějaké centrály? Tam přece seděl člověk. Bez jakýchkoli spekulací: je to vina dopravního podniku a ať oni si to uvnitř vyřídí. Cítím obrovské nepochopení situace.