Za pár dní uplyne od tragédie, po které úřady nechaly křižovatku přestavět na kruhový objezd, přesně pět let. Stala se 19. ledna 2004.

Zdena Zapletalová, matka dnes už třiadvacetiletého Míši, neúnavně a navzdory nekončící beznaději co čtrnáct dní navštěvuje chlapce upoutaného na lůžku v léčebném ústavu v Moravském Berouně.

Jediným, na první pohled patrným, znamením toho, že její syn žije, jsou jeho otevřené oči a dech.

Bezvládné tělo hladí, promlouvá k mladíkovi, i když doteky a pohledy není schopen opětovat.

„Známí se ptají, proč tam pořád jezdíš a znova a znova si přiděláváš bolest? Proč? Prostě to tak cítím. Je to můj syn,“ vypráví čtyřiačtyřice­tiletá žena.

Rozhovor

Co se při nehodě Míšovi stalo?
Utrpěl mnohočetná zranění. Ze všech bylo nejhorší těžké poškození mozku.

Byl jeho stav od počátku beznadějný? Jak vypadaly prognózy?
Říkala jsem si, že se to přece musí zlepšit. Věřila jsem tomu dlouhé měsíce – půl roku, které strávil na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Lékaři? Ti jednoznačně nic neřekli. Jejich reakce byli takové, že máme čekat a vydržet.

Byli jste v Praze – Motole na specializovaném pracovišti. Nepomohli?
Transplantují tam kmenové buňky a zvažovalo se, zda by Míšu nezařadili do klinických testů. Vybírali vhodné pacienty. Bohužel Míša měl po nehodě ještě další problémy a zrovna nastaly komplikace. Bitva by byla podle lékařů předem prohraná.

Stále vám dávali lékaři naději?
Jak říkám, žádný konečný verdikt nikdo nevyslovil.

Bylo by jednodušší vědět, že už nemá žádnou šanci? Že mu nikdo nemůže pomoct?
Neuměla bych si představit, co takový verdikt může znamenat. První čtyři měsíce byl na dýchacích přístrojích. V Moravském Berouně pak začal sám dýchat.

Takže se zlepšil?
Jeho neurologický stav je stále stejný. Je stabilizovaný ve špatném stavu.

Jste v současné době úplně bez naděje?
Ano.

Jak vlastně lékaři popisují Míšův stav?
Je to vigilní koma. Je to stav bdělého bezvědomí Výživu mu zajišťuje sonda do žaludku. Je plně odkázán na pleny. Musí být stabilně polohován, protože sám není schopen ani tohoto pohybu. Není schopen vlastně žádného úkonu, který je spojen se životem lidské bytosti. Mé dítě zůstalo ve stavu, který se ani vzdáleně nedá nazvat životem.

Míša je už pět let v kómatu. Nyní je v péči léčebny v Moravském Berouně.
Foto: Archiv rodiny

Co když přeci jen vnímá…

Jak matka dokáže takovou situaci zvládnout?
Je to už strašně dlouhá doba. Prvního půl roku jsem chodila na ARO každý den. Do Moravského Berouna jezdím čtyři a půl roku každých čtrnáct dní.

Syn vás při setkání vůbec nevnímá?
Ne. Mluvím na něj, hladím ho. Moc bych si přála aby se na mně alespoň podíval,tak aby se naše oči setkaly a já bych věděla že nás vnímá. Bohužel ani tento ani jiný kontakt nikdy nebyl.

Cítí váš syn bolest? Bolí jej něco konkrétního?
Bolest cítí. Když jej pootočíme, tak mu někdy vyhrknou slzy do očí, protože v důsledku té dlouhé doby po jakou je upoután na lůžko má proleženiny. I lékaři hovoří o tom, že cítí bolest.

Kde berete sílu tak dlouhou dobu opakovaně stát tváří v tváří vlastnímu dítěti, kterému nemůžete nijak pomoci? To je jako házet sůl do rány…
Ano. Přesně tak. Psychicky jsem někdy opravdu hodně unavená. Spousta lidí mi říká: proč tam jezdíš? Proč se trápíš? Vždyť je o něj dobře postaráno.

Proč jezdíte?
Musím. To prostě jinak nejde. Cítím to tak. Je to můj syn. Vždycky ho oholíme tuto mužskou práci nechávám na příteli nebo na mém tátovi oba mi v této situaci moc pomáhají. Já se pak snažím navázat kontakt hlazením a mluvením a mám alespoň pocit že pro něj můžu něco dělat. Co když mě přeci jen vnímá…

O mladšího syna mám strašný strach

Něco tak tragického asi musí člověka poznamenat. Změnila jste se?
Určitě. Mám obrovský nadhled. Věci, které mě dříve rozhodily, nad nimi dnes mávnu rukou.

Mohu se zeptat: dokážete se radovat?
Skoro ne. Dříve jsem si šla něco hezkého koupit. Jen tak se potěšit. To už neumím. Nevidím v tom smysl. Málo co mě dokáže rozesmát.

Máte ještě druhého syna. Změnil se nějak váš vzájemný vztah?
O mladšího syna mám strašný strach.

Upnula jste se na něj více?
Ne, to ne. Bojím se o něj. Ale neomezuji ho. Prožívám to v sobě. Třeba pozdě večer, když se jde někam bavit, nespím. Ale jak říkám, nedávám to najevo, ať ho tím netrápím.

Při dopravní nehodě zahynuli čtyři kamarádi vašeho syna. Jejich rodiče prožili velkou ztrátu. Váš syn sice žije, ale s ohledem na jeho stav, je vaše situace mnohem složitější a bolestivější.
Všechny rodiče znám. Maminky mi říkaly, že by chtěly, aby jejich syn žil. Jedna ale se mnou za Míšou byla. Řekla mi, že je ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože si nedovede představit že by její syn zůstal ve stejném stavu jako Michal. Zpočátku si říkáte, ať je na tom jakkoliv, hlavně, ať žije. Nikdo si nedokázal představit, že se jeho tehdejší zdravotní stav nikdy nezlepší.

Euthanasie? Chci, aby mohl v klidu zemřít

Jak dlouho může váš chlapec takto žít? Jaký je názor lékařů?
Nebýt maximální péče personálu léčebny možná by už Míša nežil. Mohou nastat komplikace, na které může zemřít.

Pokud byste měla možnost jako matka rozhodnout o dalším osudu Míši, nemohu se nezeptat, nepřemýšlela jste o euthanasii?
Jistě. Jako matka bych nikdy nevěřila tomu, že si budu přát, aby mé dítě mělo možnost v klidu zemřít a nemuselo léta živořit bez špetky lidské důstojnosti a možnosti sám o sobě rozhodovat.

Jste tedy pro její uzákonění?
Když se o této otázce začalo hovořit veřejně, objevila se spousta odpůrců. Jejich hlavním argumentem bylo, že je to nehumánní. Pro mě je ale větším proviněním proti lidskosti nechat člověka pomalu a bolestně umírat. Můj syn nemá žádnou naději na nějaké zlepšení zdravotního stavu. Ne každý se mnou musí souhlasit, ale neměl by brát tuto naději jiným lidem. Pokud ale nemáte v okolí někoho, kdo takto přežívá, nezačnete tímto směrem přemýšlet. Bohužel něco takového může potkat každého. Můj syn byl před pěti lety zdravý mladý muž, který se chystal udělat první kroky do života dospělého člověka. Měl dívku a spoustu kamarádů a co z toto zbylo? Nic a možná se na něj už úplně zapomnělo.

Jsou případy i slavných lidí, kteří velmi těžce onemocněli a už neměli naději. Nechtěli déle trpět a čekat na svůj poslední den, tak odmítli léčbu.
To v případě Míši nelze uplatnit. Je to tělesně mladý člověk, nemá nemocné srdce, játra, ledviny, ale jeho mozek je poškozen a bez fungujícího mozku, který by Vám umožnil smát se, jíst, pohybovat se, myslet, rozhodovat sám o sobě, bez toho bohužel už není ani život v tom smyslu v jakém ho všichni prožíváme. Pokud nepřijde nějaká vážná infekce, například zápal plic, jeho bezvýchodný stav může trvat roky, možná i desetiletí. Věřím, že ti, kteří rozhodují o podobě legislativy, se nakonec přestanou obracet zády k utrpení druhých.

Co se stalo před pěti lety v Samotiškách?

Jedna z nejtragičtějších nehod v regionu vůbec se stala ráno 19. ledna 2004 v Samotiškách. Do Škody 120 plné mladíků jedoucích po hlavní silnici od Olomouce narazila octavie, která přijížděla po Toveřské ulici.

Náraz na místě zabil čtyři kamarády, pátého převezli záchranáři s těžkým zraněním a v kritickém stavu do nemocnice.

Všem mladým lidem ve škodovce bylo tehdy mezi 18 a 22 lety.

Třicetiletý řidič octavie z Bruntálu, který tehdy s manželkou mířil do velkoobchodu u Velké Bystřice, byl odsouzen na šest let nepodmíněně.

Viník pochybení litoval a pozůstalým se omluvil. Hájil se tím, že jej před křižovatkou, kam podle znalců vjel více než sedmdesátikilometrovou rychlostí, oslnilo slunce.

Odvolací senát krajského soudu rok po havárii upravil rozhodnutí olomouckého okresního soudu z podzimu 2004 a zrušil trest třimiliónového odškodného, které měl původně viník pozůstalým vyplatit, kvůli tomu, že v době nehody ještě neplatila novela zákona, která takový verdikt umožňuje. (red)

Škodovka, ve které v lednu 2004 zemřeli v Samotiškách čtyři mladíci, pátý težce zraněný skončil v péči lékařů. Foto: DENÍK/Pavel Konečný