Unikátní stavbu v malé obci na Olomoucku v roce 1965 značně poškodil požár po zásahu bleskem. Humno a stodolu původní majitelé sice provizorně zastřežili, budova ale následujících pět desetiletí chátrala.

Zachránit se ji podařilo až členům Hanácké aktivní společnosti, dříve známé jako občanské sdružení Aktiv+. Díky dotacím, darům a hlavně vlastní píli a energii vrátili objektu původní šmrnc.

„V roce 2009 jsme za symbolickou cenu odkoupili samotnou sušárnu, přilehlá zahrada nám nepatří. Od roku 2011 jsme začali s rekonstrukcí. V tuto chvíli za sebou máme sedm etap prací, další prozatím neplánujeme,“ shrnula iniciátorka projektu Eliška Dostálová.

Podle bývalé starostky Senice na Hané bylo nutné odkoupenou budovu nejprve staticky zabezpečit. Z původních tří stropů zbyl jediný, chyběly nosné trámy i střecha, což vedlo k naklonění západní stěny. Po nápravě následovalo provizorní zastřešení.

Do proměny šly už tři miliony

Nová střecha byla součástí čtvrté etapy celkové rekonstrukce, kdy už byly hotové i dřevěné stropy sloužící zároveň jako podlahy třípatrové budovy. Do nich vedou nově postavená schodiště. Postupně došlo i k dozdění chybějících částí cihlových zdí, obnově podsklepené části nebo ke kompletaci stropů ze dřeva.

Práce se odvíjely podle toho, jak se spolku dařilo získávat finanční příspěvky od Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje, Regionu HANÁ či z obecních zdrojů.

„Na každou etapu jsme žádali peníze zvlášť. Když jsme věděli, že nedostaneme víc než půl milionu korun, tak prostě vznikla projektová dokumentace na pět set tisíc a udělalo se aspoň něco,“ navázala Dostálová.

Poslední úpravy, které zahrnovaly propojení sušičky se stodolou a stodoly se sklepem, nadšenci financovali z vlastní kapsy.

V roce 2015 zástupci tehdy ještě sdružení Aktiv+ za svoji činnost získali ocenění Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro v kategorii záchrana památky.

„Za čtyři roky se proinvestovaly asi 3 miliony korun z různých podpůrných programů, ale i z darů od soukromých osob či prostředků členů sdružení; některé práce byly provedeny jako sponzorský dar,“ chválili péči o historickou nemovitost památkáři.

Muzeum pivního Litovelska

Sušárna chmele v Odrlicích se veřejnosti pravidelně otevírá o hodovém víkendu začátkem července, skupinové či individuální prohlídky si však lze domluvit kdykoliv v průběhu roku.

Stačí oslovit Elišku Dostálovou z Hanácké aktivní společnosti prostřednictvím veřejně dostupného kontaktu (607 941 055; info@aktivsenice.cz) a najít vhodný termín.

Zajímavá je nejen samotná stavba. V prvním patře objektu vzniklo a postupně se rozšiřuje muzeum o chmelařství a pivovarnictví na Moravě, především na Litovelsku.

Fukary, zařízení na drátkování chmele, různé náčiní, fotografie, dokumenty a další exponáty věnovali rodinní příslušníci původních majitelů, místní obyvatelé i lidé z okolních obcí.

„K vidění je taková všehochuť ze života, co se používalo v 19. a 20. století na dědině,“ řekla Eliška Dostálová.

Přestože je už v důchodu, do odrlické památky neváhá investovat svoje peníze i většinu volného času. Správu objektu, s níž jí pomáhají ostatní členové spolku, by časem ráda někomu předala, ale vhodný nástupce se dle jejích slov zatím neobjevil.

Stavba z 19. století

Cihlovou budovu se štěrbinovými otvory nechal postavit Jan Staroštík, který se do Odrlic přiženil roku 1857 z nedalekých Mezic. Časem se ujal funkce starosty tehdy ještě samostatné obce.

Kdy přesně sušárna chmele vznikla, není jisté, ale podle dochovaných zápisků si významný hospodář jel v roce 1880 do Tršic pro sazenice chmele. Tou dobou pravděpodobně už objekt existoval.

Staroštíkova chmelnice vznikla na nedalekém pozemku. Rodina dodávala plodinu do pivovaru v Litovli, jehož předsedou se v září 1900 stal Jan Staroštík mladší.

Sušilo se i horkým vzduchem

Chmel se v Odrlicích nejprve sušil pouze studeným vzduchem.

„Šištice ručně vynesli na jednotlivé podlahy, tam je rozložili a o zbytek se postaral průvan, který proudil úzkými okny. Usušenou rostlinu pak shrnovali do pytlů zavěšených v kruhovém otvoru podlahy, které se následně označily šablonou tršické chmelové oblasti,“ popsala Dostálová.

Janův syn Metoděj Staroštík nechal v rohu objektu vystavět pec a od roku 1928 se začalo sušit také horkým vzduchem.

„Což je rarita, neboť tyto sušárny se naopak budovaly jako novostavby,“ okomentovali vznik topeniště zástupci Národního památkového ústavu.

Když se v peci zatopilo, kouř stoupal klikatými rourami až do komína. Chmel se vysypal na žaluzie a při zahřívání postupně propadával na síta, z nichž se nakonec vytáhl.

„Žaluzie se ovládaly pákami, které je sklopily. Páky jsou bohužel nefunkční. Potěšilo by mě, kdyby se našel někdo, kdo by je zvládl opravit. Já nikoho takového neznám,“ povzdechla si na závěr Eliška Dostálová.