Ivana Sovadinová v půli října cestovala do Prahy. Převzala si zde ocenění za vítězství v kategorii podnikatelek v soutěži Maminka roku. Do soutěže ji přihlásil manžel Václav na podnět nejstarší dcery.

„Konečné pořadí tří finalistek vybírala porota. Už jen dostat se do finále byla dlouhá cesta. Podle mě si cenu zasloužily úplně všechny maminky, zvlášť maminky hrdinky,“ říká osmatřicetiletá Šumperanka.

Do soutěže ji přihlásil manžel Václav na podnět nejstarší dcery. „Dosti dlouho jsem zvažovala, jestli do toho jít. Bylo to zrovna v těžkém období, kdy jsem si říkala, kolik věcí nezvládám. Všechno se na mě sypalo, děti byly nemocné, do toho kupy prádla, byla jsem vyčerpaná. A můj muž mě přesto chtěl podpořit, že to všechno zvládneme,“ líčí Ivka.

Do finále v každé kategorii postoupily tři favoritky s nejvyšším počtem hlasů od veřejnosti. Iva získala hlasů absolutně nejvíc, přes 92 tisíc. A to přesto, že má na sociálních sítích jen své opravdové přátele, ne širokou základnu fanoušků jako jiné nominované.

„Do mé podpory se zapojila spousta dalších lidí, o kterých jsem ani nevěděla, že fandí velkým rodinám. Myslím, že to nebylo jen o osobních preferencích, protože ti lidé mě kolikrát vůbec neznali, ale že chtěli podpořit velkou rodinu. To byl i důvod, proč jsem do soutěže šla. Chtěla jsem podpořit velké rodiny. Dnes je opravdu potřeba, aby existovali lidé, kteří mají hodně dětí,“ říká oceněná maminka.

Řekli ji, že děti nikdy mít nebude

Iva Sovadinová má dětí opravdu hodně. Nejstarší šestnáctiletá Klára chodí na konzervatoř. Patnáctiletý Kuba je v devátém ročníku základní školy, dvanáctiletý Matěj na nižším gymnáziu v sekundě. Jedenáctiletou Aničku, devítiletou Marušku a sedmiletou Barunku učí jejich máma doma. Následuje pětiletá Markétka a tříletý Filípek, nejmladší Dominik má rok.

Že má Iva tolik potomků, přitom vůbec není samozřejmé. V sedmnácti letech jí lékař oznámil, že děti mít nebude moci.

„Chtěla jsem mít vždycky velkou rodinu. Říkala jsem si, že když děti mít nebudeme, tak je adoptujeme. Sama jsem vyrůstala v rodině, kde rodiče měli v pěstounské péči tři děti. Ale chviličku po svatbě jsem otěhotněla a pak jsme už měli děti ráz naráz. Když jsme kupovali náš dům, manžel mi říkal: ‚Tady můžeš mít ten svůj dětský domov‘,“usmívá se.

Z unaveného programátora spokojeným výrobcem hraček 

S manželem a dětmi žije na statku na okraji Šumperku. Říká, že mají poklidný život, což vzhledem k počtu potomků zní překvapivě. Velkou roli hraje fakt, že menší děti sama učí doma.

„Protože menší děti nejsou ve školkách a školách, dá se vše uzpůsobit. Když byli Klárka a Kuba malí, dávala jsem je chviličku do školky. Bylo strašně náročné je ráno rychle vypravit, samý hluk a stres. Teď můžou děti ráno v poklidu začít den. Tři větší mají domácí školu, s menšími můžeme začít v klidnějším režimu, protože nikam nespěcháme. Když něco o pět minut nestihneme, nezničí nás to,“ líčí usměvavá žena.

Ani do práce to Sovadinovi nemají daleko. Na statku, kde žijí, zároveň pracují. Václav v bývalé stáji přetvořené na dílnu vyrábí dřevěné hračky a další výrobky pro děti ze dřeva a překližky.

„Manžel dlouho programoval pro jednu firmu. Z práce přicházel unavený, já byla z celého dne také unavená. V roce 2017 jsme začali vyrábět houpací prkna. Byl to docela rychlý rozjezd. Během několika měsíců jsme věděli, že manžel opustí dosavadní způsob podnikání a vrhne se do tohoto, protože zájem byl obrovský. Výroba hraček ho mnohem víc naplňuje. Je spokojený, že dělá něco smysluplného. Dnes už ví, že nic jiného dělat nebude, hračky nás živí,“ říká Iva.

Malování, procházky v lese, běhání

Na výrobě hraček se podílí oba. Zatímco Vaškovou doménou je práce v dílně, Iva navrhuje design hraček, maluje dřevěné figurky, zvířátka, připravuje kreativní sady. Jejím vlastním projektem je Šikulík, vlastnoručně kreslené materiály pro výuku a volný čas. Kdy to všechno stíhá?

„Třeba dnes ráno jsem připravovala kreativní sady. Dost si v tom vypomáháme. Mám na to prostor, když Vašek vezme děti na nějaký ten kroužek. Pak večer, když uspím děti. Hodně věcí si v průběhu dne píšu na papír. Už vím, co chci, a večer to vytvořím,“ líčí podnikatelka.

Když si potřebuje odpočinout, „zašije“ se do své zašívárny. Tedy místnosti s šicím strojem, kde šije látkové houpačky a další komponenty z textilu.

„Zamknu se tam a mám tam svou pohodu. Občas si tam i maluju. Malování mám moc ráda, celý Šikulík je můj relax. Kromě toho miluji přírodu, být venku, v lese. Občas se chodím projít bez dětí. Když si jdu na dvacet minut zaběhat, myslím, že nikdo nevnímá, že bych se trhala od rodiny,“ říká Iva.

Všechno vzniká na základě potřeb dětí

Pod značkou Domeczech dnes u Sovadinů kromě houpacích prken vznikají i dřevěná autíčka, stavebnice, figurky, kreativní sady nebo geoboardy Logiko.

„Všechno vzniká na základě potřeb dětí. Šikulík postupuje s tím, jak mám starší a starší děti. I hračky vymýšlíme podle toho, co není na trhu a dětem by se líbilo. Kluci milovali rytíře a středověk, vyrobili jsme jim hrady a s Vaškem jsme vymysleli celou stavebnici. Filípek od mala miloval autíčka. K třetím narozeninám dostal první vláček vyrobený na dřevěné vláčkodráhy, do kterého se dají vkládat panáčci. Takový jsme jinde nesehnali. Už ho má spousta dalších dětí, během měsíce lidé zjistili, že právě toto potřebují,“ popisuje Iva způsob tvorby nových hraček.

Do jejich výroby se zapojují i starší děti. Klára tvoří materiály v rámci projektu Šikulík a usedá i za šicí stroj, Kuba k tátovi do dílny utíkal už od mala.

S blížícími se Vánoci bývá u Sovadinů každý den síň plná krabic se zásilkami pro zákazníky. Některé balíčky odchází pomalované sluníčky nebo srdíčky. „To když kolem nich proběhnou děti s fixami,“ ilustruje Ivka specifika rodinného podnikání.