Humans of Olomouc web projektu a facebookový profil

O tom, co Humans přináší, se společně s fotografkou Michaelou Sopko, která studuje pátý ročník molekulární a buněčné biologie rozpovídala pro Olomoucký deník.

V tištěném vydání Deníku bude také nově vycházet seriál s některými z vyfocených postav, čtenáři se tak mohou každou středu počínaje tou příští těšit na pohnuté lidské osudy.

Můžete našim čtenářům přiblížit, co se za projektem Humans of vlastně skrývá?
Gabriela Kodysová: Projekt „Humans of" odstartoval v New Yorku. Tehdy neznámý fotograf Brandon Stanton jednoho dne vyrazil do ulic města a začal fotografovat lidi, kteří mu přišli něčím zajímaví. Jejich portréty začal nahrávat na Facebook a doplňoval je jejich komentáři. Stanton fotí dosud a lidé mu o sobě prozrazují mnohdy důvěrné věci, které pak mají velký ohlas. Projekt se postupně začal rozvíjet po celém světě, a jak se ukazuje, lidé toho mají společného více, než by se dalo čekat. Dá se říct, že lidé jsou všude stejní. Ať už žijí v New Yorku nebo kdekoliv jinde.

A vy jste se tedy rozhodli založit pobočku Humans v Olomouci. Můžete představit svůj tým?
Gabriela Kodysová: Oficiálně jsme začali na Štědrý den a zatím za sebou máme šest „úlovků", hodláme ovšem pokračovat dále. V současnosti jsme čtyři. Já jsem taková šedá eminence v pozadí a starám se o naše stránky a celkový chod projektu, pak jsou u nás dvě fotografky. Tereza Jiroušková, jejíž fotky se objevují vždy v pondělí, a druhou je Michaela, od které zveřejňujeme foty vždy ve čtvrtek. Posledním kolegou je náš překladatel do anglického jazyka Jiří Stratil. Všichni studujeme na Univerzitě Palackého, ale snažíme se, aby Humans of Olomouc pojednávali nejen o studentech, ale o všech lidech, kteří tady žijí. Jednáme také o rozšíření projektu, minimálně by k nám měl přibýt další fotograf.

A právě fotografové jsou ti, kteří od lidí získávají mnohdy důvěrné informace, jak se vám je v dnešní době plné nedůvěry daří oslovovat?
Michaela Sopko: Nejdříve jsem zkusila oslovit pár svých přátel, několik z nich opravdu souhlasilo, a tak jsem si je vyfotila. Věděla jsem ale, že Humans nemůžou být plné mých kamarádů, a tak jsem jednou vyrazila s foťákem jen tak do ulic a vyzkoušela oslovit i cizí lidi. Většinou se představím a jako první věc dotazovaným sdělím, že po nich nechci žádné peníze, protože to je první věc, která je napadá.
Gabriela Kodysová: Druhá fotografka ještě někdy dodává, že není pojišťovací agentka. (smích)

A když neutečou?
Michaela Sopko: Když mi oslovení neutečou, tak jim představím projekt a když mi to dovolí, nahraji si jejich příběh a vyfotím je. Mladší lidé většinou moc spěchají, ti starší jsou sdílnější. Hodně toho prožili, mají mnoho zkušeností, a tak skoro vždy mají co říct. Zrovna cestou sem do kavárny jsem potkala takového staršího pána o berlích a moc hezky jsme si popovídali.

Jaké otázky lidem pokládáte?
Michaela Sopko: Když je to mladší člověk, u nějž předpokládám, že má Facebook a projekt Humans of by mohl znát, tak se ho zeptám, jestli projekt zná a většinou se pak rozpovídá sám. A to samé vlastně i ostatní, neptám se příliš na konkrétní věci, ale spíše na to, co by chtěli sdělit.

Co kdyby se u vás chtěl někdo nechat vyfotit, může se ozvat?
Gabriela Kodysová: Určitě je možné nás kontaktovat, například na našich oficiálních stránkách Studiumartium¬.cz/humans-of-olomouc. Pokud někdo přijde se zajímavým příběhem, budeme moc rádi, zatím se to ovšem nestalo. Do budoucna bych chtěla založit i sekci, kde by byli netradičně představeni lidé, kteří se nějakým způsobem zasloužili o zlepšení života v Olomouci, či se věnují jiné úctyhodné aktivitě spojené s městem.

Některé příběhy jsou dost osobní, jste připraveni na to, že lidem budete dělat v podstatě amatérského psychologa?
Gabriela Kodysová: Já zatím přímo s lidmi do kontaktu nepřicházím, ale chtěla bych to v budoucnu změnit. Jsem ráda, když se v Humans objevují i věci osobnějšího rázu. Každý člověk má za sebou špatné zážitky, a když si bude moci přečíst, že někdo jiný prožil něco podobného, může to v mnohém pomoci. Koneckonců to, že se lidé mohou vžít do příběhů ostatních, je vlastně i celosvětovým tahounem projektu.
Michaela Sopko: Když se mi nějaký člověk otevře a něco mi o sobě poví, jsem hrozně ráda, že jsem do projektu šla, protože z toho mám dobrý pocit. Těší mě, že se lidé svěří.

Hned po uveřejnění první fotografie na Facebooku se pod ní ovšem objevilo i pár negativních komentářů, co si myslíte o tomto druhu reakcí?
Gabriela Kodysová: Tomu se nevyhneme, ale díváme se na ně vesměs úsměvně. Nikdy se nedá zavděčit všem, lidé jsou různorodí. Čtenáři nemohou čekat, že se u nás budou objevovat pouze pozitivní věci, svět není jen krásný, patří k němu i to negativní. Lidé by se měli snažit být objektivní a spíše si užít možnost někoho jiného více poznat, než kritizovat.

Humans of New York se v průběhu své existence posunuli v podstatě k charitativní činnosti, kdy organizují sbírky pro chudé, a podobně. Jakou budoucnost plánujete pro váš projekt? Máte pocit, že ještě můžete přinést „něco nového"?
Gabriela Kodysová: Určitě se budeme snažit o nastolení trochu odlišné koncepce, abychom se něčím odlišili. Příběhy lidí neovlivníme, ale do budoucna bych z Humans of Olomouc chtěla vytvořit platformu pro celé město. Byly by tam sekce zaměřující se na milovníky zvířat, sportu, na restaurace a podobně. Mělo by se jednat o celek, díky němuž by čtenáři mohli své město poznat a vidět jinak a třeba se také inspirovat v tom, kam se vypravit na procházku nebo na večeři.
Michaela Sopko: A jestli můžeme přinést něco nového? Jsem o tom přesvědčená. Požádala jsem teď například o fotku jednu slečnu, kterou jsem tím hrozně potěšila. Říkala mi, že moc ráda sleduje Humans of New York a chtěla by se na jejich stránkách objevit, ale jsou pro ni moc daleko. A teď měla možnost být aspoň na těch našich.

Na závěr se nemohu nezeptat. Jaký příběh by se objevil pod vaší fotografií?
Gabriela Kodysová: Líbí se mi, když někdo řekne něco s určitým poselstvím, ale já bych asi volila odlehčenější formu a řekla jednu vtipnou historku. Za několik let vztahu jsem od přítele dostala řadu věcí, tři dary z toho jsou ale pro mě nejvýznamnější. První z nich je kolo z roku 1936, které mi renovoval a na kterém jsem se vybourala. Se zlomeným nosem a nalomenou lícní kostí jsem skončila v nemocnici. Druhý je asi tříkilový obraz, který mi namaloval jako překvapení. Ten mi spadl z několika metrů na hlavu při uklízení a já opět skončila na ambulanci, tentokrát s podvrtnutým krčním obratlem. No a teď na Vánoce jsem od něj dostala seskok padákem, který si přeju už od osmnácti. Jen se trochu děsím, jak tohle dopadne.
Michaela Sopko: Je toho strašně moc, co bych chtěla říct, ale možná bych se zmínila o tom, jak jsem se vlastně dostala k focení. Za svůj život jsem měla hodně koníčků, například jsem si jednou od našich vyprosila klávesy, na které jsem ale vydržela pravidelně hrát jen dva roky. Když jsem pak rodičům řekla, že bych chtěla fotit, tak se tak trochu zděsili a řekli mi, ať zatím fotím kompaktním fotoaparátem, tak jsem začala. Pak jsem si vydělala na lepší, a když naši viděli, že mě to baví déle, byli rádi. Teď už mám svoji zrcadlovku, focení mě drží šest let a rozhodně v něm chci pokračovat, protože je to koníček, který mě velmi naplňuje. 

Autorka: Kristýna Černohorská