Olomouc bývala ve středověku i na počátku novověku jedním z významných kulturních center; 19. a zejména 20. století po této stránce představovalo hluboký úpadek – provincializaci.

Může se to změnit, má po této stránce Olomouc potenciál do budoucnosti? Jsem přesvědčen, že ano – jen namátkou: velká univerzita, arcibiskupství, rozlehlé historické jádro, významné sbírky starého umění, vlastivědné muzeum, arcidiecézní muzeum, vědecká knihovna…

V poslední době se naskytla jedinečná možnost doplnit škálu kulturních institucí zabývajících se především starou kulturou o zařízení, které by zprostředkovávalo také „živé umění“, kulturu nedávné minulosti a současnosti.

Evropský projekt Středoevropského fora Olomouc (SEFO) umožní rekonstruovat za půl miliardy korun z EU starší budovu muzea umění a doplnit ji rozsáhlou novostavbou v sousední proluce.

V rámci vrcholících příprav k odevzdání žádosti o dotaci byla zhotovena také architektonická studie, kterou je možné prohlédnout si do 18. října na výstavě v muzeu umění.

Její základní ideu můžeme shrnout ve třech bodech:

1) Na jedné straně je pokorná vůči citlivému a neobyčejně náročnému místu v centru olomoucké památkové rezervace. Splnila velmi tvrdé požadavky památkářů, a dokonce je překročila. Místo totiž představuje tisíciletý styk dvou olomouckých světů: velkých hmot veřejných budov Předhradí a drobného měřítka obytných domů vlastního města. Starý muzejní palác stojí na jednom, návrh novostavby na druhém pólu, architekt paláce na počátku minulého století navázal na klasické dědictví antiky, novostavba má navázat na ducha gotického urbanismu. Na místě pěti starých domů, zbořených přesně před čtyřiceti lety, má vyrůst pět domů nových, které respektují starobylost zvlněné uliční čáry, klikatost parcelace, výšku korunní římsy a svými valbovými střechami navazují na střešní hladinu části historického jádra. Každý z nových domů má obsáhnout specifickou funkci. Na druhé straně má novostavba zřetelně sdělovat, že je dílem počátku 21. století. V sousedství starých hodnot má vyrůst nová kvalita.

2) Architektura však nejsou jen fasády. SEFO se má stát kulturním zařízením nového typu. Návštěvník se nebude muset pohybovat jen po špičkách od exponátu k exponátu, jak to známe z tradičních muzeí. SEFO má umožnit, aby se stal aktivním. Tomu mají sloužit velké plochy věnované animační činnosti. To, co dnes známe z Divadla hudby (mj. kolem třicítky pořadů pro děti měsíčně), bude možné rozvinout v mnohonásobně větším a širším měřítku (také v obnoveném kině Central, v dětských ateliérech a jejich galeriích). Počítá se s rozlehlou odbornou knihovnou O. F. Bablera doplněnou jedinečným archivem J. Hůly, počítá se s literárními, hudebními, filmovými pořady… A samozřejmě s expozicemi výtvarné kultury Olomoucka na jedné a středoevropského výtvarného umění na druhé straně, s trienále současné tvorby oblasti, v níž žije zhruba 120 milionů obyvatel. Vystavovat bude možné v osmi variabilních sálech, sedmdesát tisíc sbírkových předmětů dostane nové depozitáře…

3) Světlo padající shora a oblévající veškeré veřejné vnitřní prostory jako konkrétní i naprosto obecný symbol. Pohnuté dějiny střední Evropy a její novodobé kultury mají zase symbolicky ztělesnit tři velká sochařská díla: kašna vytvořená na počátku minulého století pro vilu Primavesi, olomoucký Leninův a Stalinův pomník a pravděpodobně nejvýznamnější česká plastika 2. poloviny 20. století – Modlitba za zemřelého od A. Veselého.
Přípravy k vybudování SEFO nejsou jednoduché; už třetím rokem se jim věnujeme za pomoci týmů odborníků z mnoha profesí. Provázely je také krizové okamžiky. Např. jednou, když nám vzkázal majitel klíčové parcely v proluce, že se jí nevzdá, že na ní bude třeba pěstovat ředkvičky… Podruhé na počátku léta, když se díky nezodpovědnosti vedení České komory architektů zhatila dlouho připravovaná architektonická soutěž. Kolem neuskutečněné soutěže (ale zdaleka nejen kolem ní) se také diskutovalo na večeru, kterým jsme minulý čtvrtek uzavřeli vernisáž výstavy architektonické studie.

Na základě prvních ohlasů na podobu SEFO, které jsme si přečetli na internetových stránkách, očekávali jsme pískání, dupání, hlasité protesty. Byli jsme však mile překvapeni.

Beseda v přeplněném sále se do pozdních hodin odvíjela především kolem mnoha otázek olomouckých architektů, byla věcná a několikrát se dokonce tleskalo. Čekali jsme, že přijdou oni vesměs anonymní, o to však ostřejší kritikové z internetu – nepřišli, anebo mlčeli?

Čekal jsem také, že se dostaví ten dobrý muž, který podal trestní oznámení na městské zastupitelstvo, rozšířil je později i na ministerstvo kultury, možná chystá žalobu na EU, OSN, celý vesmír…

Čekal jsem, že přijde, aby nám z očí do očí vytmavil, co jinak vystřeluje ze svého internetového útočiště. Nepřišel, mezi účastníky jsem zahlédl pouze jeho maminku…

To, co se v malém odvíjí kolem SEFO, dokonale zná každý student dějin umění. Již druhé století se totiž prakticky vše, co je v umění nové, nezvyklé, nekonvenční, rodí těžce, nezřídka za hrubých útoků a skandalizování.

Alespoň jeden příklad za mnohé. Přesně před sto lety postavil jeden ze čtveřice nejvýznamnějších architektů 20. století Adolf Loos v centru Vídně obchodní dům.

Jeho holé, nezdobené průčelí vyvolalo takovou vlnu útoků krvežíznivé žurnalistiky, odvolávající se na vkus „muže z ulice“, že nebohý architekt načas skončil v nervovém sanatoriu (císař František Josef I. se prý raději odstěhoval do jiného křídla Hofburgu, než aby měl „dům bez obočí“ před okny).

Rozvášněné „arbitry elegance“ nakonec uspokojilo, až když Loos na okenní římsy rozestavil truhlíky s květinami! Nemusím jistě dodávat, že jeho dům je dnes všeobecně považován za ikonu architektury 20. století a stojí pod nejpřísnější památkovou ochranou.

Jedním z posledních příkladů může být zase štvanice, která byla rozpoutána kolem soutěžního návrhu Jana Kaplického na pražskou Národní knihovnu. Nepochybně přispěla k architektovu předčasnému skonu…

PAVEL ZATLOUKAL (Autor je ředitel Muzea umění)

ČTĚTE TAKÉ:ON-LINE s ředitelem Muzea umění Pavlem Zatloukalem

Středoevropské fórum už má tvář. Co na něj říkáte?