Stav Tomáše Kvapila? Po krůčcích lepší, obdivuji jeho statečnost, říká manželka

Uplynul rok od chvíle, kdy lidoveckého poslance Tomáše Kvapila postihla mozková příhoda. Praskla mu céva vrozené malformace, o které neměl tušení.

Ze zdravého úspěšného politika, otce pěti dětí a stoupence skautingu se během okamžiku stal člověk, který nevyslovil své jméno, neuměl číst, stěží se orientoval v prostředí kolem sebe.

S pomocí odborné lékařské péče, rehabilitace a své rodiny se mu podařilo urazit obrovskou cestu. Jak těžké to bylo a o tom, co poslance a jeho blízké ještě čeká, jsme si povídali s manželkou Olgou Kvapilovou.

Jak se panu Kvapilovi daří? Jak se cítí?
Na tuto otázku je velmi těžké odpovědět. Jsem s manželem od toho prvního osudného dne, kromě několika výjimek, každý den. Sledovala jsem posun z nevědomí přes pomalé „probouzení se“ až po návrat domů. Nikdo mi dopředu nemohl říct, jak bude za týden, natož za rok. Jak na tom manžel bude. Všichni jen říkali, že to bude běh na dlouhou trať, a tak to také je.

Zmínila jste se, že nyní je na tom manžel už lépe – s ohledem na závažnost jeho postižení po mozkové příhodě. Mohla byste popsat, jaké dělá pokroky?
Teď jsme na rehabilitačním léčení, a když vidím právě to, jaké Tom dělá pokroky, dává mi to naději, že pořád může být lépe. Takže jak na tom je? Zatím je manžel plně závislý na péči a „připoután“ na invalidní vozík s hybnou levou stranou. Začíná překvapivě hýbat i pravou rukou, tak máme novou naději. Komunikuje s námi dobře, ale má velké problémy s pamětí, i když se také pomalu rozpomíná. Jeho stav se po malých krůčcích postupně zlepšuje. Musím říct, že obdivuji, jak je statečný a trpělivý, i když si prošel různými stavy…

Věřila jste před rokem, že se stav manžela takto posune?
Všichni pomáhali tomu věřit. Ze začátku mě upozorňovali v nemocnici na to, že je to velmi, velmi vážné. Setkala jsem se tam převážně s profesionálním a zároveň lidským, obětavým přístupem. Jsem za to velmi vděčná. Rodina, ale i mnoho našich přátel nás podporovalo modlitbou, slovy povzbuzení i praktickou pomocí. Přes závažnost situace jsem však zažívala i úsměvné historky, například v tom smyslu, že se v rodině i našim známým zdály různě zajímavé sny o manželovi – zdravém a v plné síle.

Promiňte, pokud jsem příliš osobní, ale musíte být psychicky velmi silná. Po mozkové příhodě je často člověk jako malé dítě, které se musí znovu všechno naučit. To musí být velmi vyčerpávající. Kde berete energii?
Pro mě je oporou víra a celá má velká rodina, i ta nejširší. Musím říct, že od prvního dne až doposud mě ani nenechali upadnout do nějaké beznaděje, i když smutku a žalu, lítosti, vzdoru a reptání jsem si prožila dost a dost. Také mi pomáhaly a pořád nám oběma pomáhají žalmy z Bible. V nich je vyjádřeno všechno: smutek, bída, beznaděj, úzkost, strach, ale i radost, útěcha, důvěra, pokoj – tak přesnými obrazy, že tam nacházíme své pocity, emoce i novou sílu. Vždyť toto už někdo prožil před námi, nejsme v tom sami, Bůh o nás ví. Věřím, že všechno má nějaký hlubší smysl, který jen teď nedokážeme odhalit. Myslela jsem, že se už nedokážu bez zábran radovat a pak po nějakém čase přijde polehoučku opatrně radost a pokoj trvalejší. Jak se tvrdě říká, zvyknout se dá i na smrt – já říkám, že i na takovýto život.

Nakolik manželovo onemocnění změnilo váš život? Máte pět dětí, ty jistě byly velkou posilou, jak jste sama již zmínila, ale zároveň jste je musela zvládat sama.
Pracovala jsem jako speciální pedagog v keramické dílně v Topolanech s dětmi s kombinovanými vadami. Tato tvůrčí práce mě velmi těšila. Teď jsem s manželem doma a pečuji o něho. Je to velká změna. Ale i díky našim dětem prožíváme radosti i starosti naší rodiny společně jako dřív a život jde dál. Jsem za ně moc vděčná. Za to, jak se chovají k tatínkovi a jak pomáhají mně, zvláště dcera Anežka, která studuje třetím rokem vysokou školu spec. pedagogickou, je mi velkou oporou. Bohužel pár měsíců po manželově mozkové příhodě mi nečekaně umřela maminka, i s touto těžkou situací jsem se musela vyrovnávat. Ale přišly i krásné chvíle: půl roku nato se narodila naše první vnučka Adélka, ze které máme velkou radost.

Jak dlouho ještě podle lékařů potrvá, než se váš muž vrátí do běžného života? Je možné, že se vrátí do plné kondice, v níž byl před mozkovou příhodou?
V tomto jsou lékaři velmi opatrní a neříkají žádné prognózy. Mozek zatím skrývá příliš mnoho nerozluštěných tajemství a každý případ krvácení do mozku je specifický a nedá se srovnávat. Moc bych si přála, aby mi někdo řekl prognózu, ale dnes už vím, že to po nikom nemůžu chtít.

Poslanecký mandát pana Kvapila skončí s nadcházejícími volbami. Mluvíte třeba o tom, že by se v budoucnu vrátil do politiky, byť komunální? Dívá se do profesního budoucna?
Možný návrat do politiky v současnosti neřešíme. Se zájmem přijímá informace od přátel o politickém dění, ale naše úsilí je v současnosti zaměřeno především na zlepšení zdravotního stavu a zapojení do života doma.

A co skauting, kterým žije od dětství?
Manžel sleduje dění ve skautu prostřednictvím našich dětí, které jsou v něm aktivně zapojeny. On sám i přes zdravotní problémy skautem nepřestal být, už jeho heslo, které má trvale v mobilu, tomu napovídá: Buď pokorný, statečný a silný. Buď připraven.