Na jeho burgery jezdí lidé až z Olomouce. "Dělám je tak, jak chutnají mně"

„Nejsme žádná turistická oblast. O zákazníky se musíme starat, aby se k nám vraceli,“ říká majitel podniku Jiří Šolek.

S Jiřím Šolkem se potkávám ve všední den před jedenáctou dopoledne.

„Otevíráme ve dvanáct, zavíráme v šest, v pátek v sedm večer. Jsme malá rodinná firmička, začínáme ráno v šest, kdy jedeme pro zboží. Děláme dvanáctky, třináctky denně,“ říká Jiří Šolek ve své burgrárně, kde je momentálně sám sobě šéfem i jediným zaměstnancem.

„Donedávna tu byla manželka, ale vrátila se do školství. Jak se všechno zdražuje a lidé všude méně nakupují, méně nakupují tady. V tuto chvíli to uživí jednoho člověka,“ líčí současnou situaci.

Olomoucká restaurace Long Story Short vyhrála u Pohlreicha. Ten nešetřil chválou

Vyučený řezník, léta manažer

Jiří Šolek má za sebou v profesionální gastronomii nedlouhou, ale pestrou cestu. Vyučil se řezníkem, tomuto řemeslu se však nikdy nevěnoval. Pětadvacet let strávil v manažerských funkcích. Před šesti lety se rozhodla zcela změnit obor.

„Dělával jsem burgery u nás na zahrádce. Všichni mi tvrdili, že by se daly prodávat. Tak jsem se nechal ukecat,“ vypráví, jak začala jeho cesta ke gastronomii.

Trieste Caffé, kousek italské atmosféry v srdci Olomouce

Řízky na másle, žádný friťák

Nejprve si s manželkou pronajali hospůdku Pod Hrází v Zábřehu. V miniaturní kuchyňce se ale nemohl rozmáchnout, tak si pronajal kuchyň v restauraci bowling u zábřežského stadionu. Ani zde to však nebylo to pravé. Pořídil si tedy foodtruck.

„S velkým černým autem jsme jezdili jsme od města k městu, měli jsme štace v Uničově, Mohelnici, v Zábřehu. Prodávali jsme burgery, jezdili jsme po festivalech a tím nás lidé i hodně poznali. Cestovali jsme po republice, bavilo nás to, bylo to takové veselé,“ vzpomíná.

Z hospody v divočině na Olomoucku udělali hit. Styl a vlastní dobroty táhnou

Přišla však zima a Šolkovi stáli před rozhodnutím, jestli auto zateplit, nebo se uchytit na jednom místě. Vyhlédli si prostory bývalého řeznictví v centru Mohelnice. Časem jim i tato provozovna byla malá, a tak se v roce 2019 se rozhodli otevřít restauraci u nádraží.

„Byla předtím dva roky zavřená. Dali jsme to tam do kupy, bylo tam práce jak na kostele. Otevřeli jsme ji v půlce prosince 2019 jako burgrárnu a řízkárnu. Šestnáct druhů řízků, každý jiný, všechno dělané na pánvi, na sádle, na másle, žádný firťák. Pořád tam bylo narváno. Do toho jsme dělali burgry. A v půlce března jsme to museli zavřít zavřeli kvůli covidu,“ líčí.

Protože náklady na zavřenou restauraci byly vysoké a nebylo jasné, zda vláda bude ztráty uzavřených podniků kompenzovat, museli Šolkovi slibně rozjetý provoz pustit a vrátili se zpět do menšího prostoru ve Smetanově ulici.

Bez rajčat a okurků

Burgry Jiřího Šolka si lidé oblíbili. Svědčí o tom mimo jiné i internetové recenze, kde má podnik Solek’s food 4,8 hvězdičky z pěti možných.

„Naprosto boží a vždy totálně dokonalé burgery! Ačkoli jsme z Olomouce, na burger jedině do Mohelnice!!! Doporučuji každému a už teď se těším na další návštěvu,“ vzkázala například Sylva Šmoldasová.

Začala za pultem, brzy otevře svůj devátý McDonald’s. Láska na celý život, říká

„Burgery od začátku dělám tak, jak chutnají mě. Třeba do nich vůbec nedávám rajčata nebo okurky. Naše burgery mají jména. Lucka, Nela, Ondra, Jura. Jsou to členové rodiny. Receptury jsou vypracované podle toho, co komu chutná nejvíc,“ říká muž oblečený v pepito blůze, který po sobě ani po letech nezapře svou původní řeznickou profesi.

„Vzadu mám udírnu, děláme si vlastní pastrami, vlastní párky do hotdogů. Teď jsem dělal vysočinu,“ poznamenává.

Gastronomie v době rostoucích cen zažívá těžké období.

„Musíme se hodně snažit. Mohelnice není žádná turistická oblast, mám tu jen místní lidi. Musíme se o ně starat, aby byli spokojeni a vraceli se,“ uzavírá.