Opatrně vcházím do poměrně chladného výstavního sálu ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Po obvodu stojí přibližně deset skleněných vitrín. Ty ukrývají malé zelené dravce z šesti kontinentů, kteří však na první pohled nevypadají nijak zlověstně. Spíš naopak.

Zdá se, že křehké rostlinky by neublížily ani mouše, a to doslova. Nenechám se ale zmást prvním dojmem a u botanika a spoluautora výstavy Martina Dančáka hledám odpověď na to, kde se tedy smrtící pasti nacházejí.

„Ty jsou přece všude kolem," odpovídá zvesela.

„Lidé si bohužel často představují, že exotická masožravá kytka je schopná spolknout malé dítě, ale to je opravdu fikce. Například tyto láčkovky zvládnou sníst mravence, brouka nebo motýla. Výjimečně i malou žabku nebo ještěrku," vyvádí mě z omylu botanik a ukazuje na kytku z Jihovýchodní Asie, která připomíná žlutozelenou konvičku, na jejímž dně už zřejmě přišly o život zástupy brouků.

Hmyz mají na přilepšenou

Rostliny vypadají velmi dobře živené. I přesto se však musím zeptat, zda bez hmyzu, který v muzejním sále rozhodně běžně nepoletuje, nestrádají, či dokonce nehladovějí.

Botanik Martin Dančák hned pohotově reaguje.

„Už jsem si říkal, že bych sem měl dát cedulku s nápisem NEKRMIT, aby jim do láček nikdo neházel mušky nebo červy. Taková masožravka dokáže krásně přežít, i kdyby celý život nesnědla jediného mravence. Hmyz má pouze na přilepšenou, na zlepšení kondice. Když má kořist, může lépe konkurovat ostatním rostlinám, dostane se více ke světlu a může víc kvést a plodit," vysvětluje botanik Dančák a připomíná, že z nadměrného množství potravy může masožravá rostlina i uhnít.

Bublinatku najdete i v našich tůních

Procházím kolem zástupu skleníků s exponáty z Jižní a Severní Ameriky, Afriky, Austrálie a najednou se mi do cesty staví velké akvárium. Na jeho povrchu plave nehezky vypadající zelený povlak, který si Martina Dančáka prohlíží s obdivným výrazem.

„To je bublinatka jižní nejběžnější masožravá rostlina, která žije v tůních a stojatých vodách i u nás. Do svých pastí lapá vodní živočichy, ale zvládá jen malou kořist. Většinou vodní prvoky nebo drobné korýše," prozrazuje detaily o jedné z domácích masožravek.

Od zeleného akvária mířím raději k boxu s mnohem vzhlednějšími a na pohled zajímavějšími exponáty. V sekci Severní Ameriky objevuji mucholapku podivnou, která jako by z oka vypadla vražedné hrdince z filmu Adéla ještě nevečeřela, je ovšem o dost menší.

Nadšeně se o svůj postřeh dělím s průvodcem, který okamžitě přidává zajímavý výklad.

„Je dokonale vybavená k lovu lezoucího hmyzu. Uvnitř pasti jsou na každé chlopni tři chloupky takové senzory. Když se kořist jednoho nebo dvou dotkne dvakrát během dvaceti sekund, past sklapne, a to do vteřiny. Pokud má mravenec štěstí a dotkne se jen jednou během této doby, nic se nestane," říká k fascinujícímu mechanismu rostliny Martin Dančák.

Chlad mají heliamfory rády

Poslední zastávkou po světě Smrtících pastí je Jižní Amerika. Chlubí se vzácnými rostlinami rodu heliamfora, které z mého zcela laického pohledu připomínají trubky.

Podle Dančáka žijí jen ve vysokohorských oblastech na rovníku a doma si je rozhodně nevypěstujete.

„ Jsou extrémně světlomilné a chladnomilné. Vyžadují stálou teplotu jen kolem 15 stupňů. Právě proto je tady celkem chladno," odhaluje na závěr Martin Dančák záhadu s nízkou teplotou, která mi po celou dobu prohlídky vrtala hlavou.