Hned při letmém pohledu na stroj mě překvapuje, že nikde nevidím tlačítka, páčky, čudlíky. „Je to elektronické zařízení o dvou kolech, které se řídí vlastní vahou a pohybem. Čudlíky nejsou potřeba,“ vysvětluje majitel firmy Filip Brázdil.

Dozvídám se, že stroj má dva stupně rychlosti, které ovládá instruktor. Maximální rychlost je 20 kilometrů za hodinu. Při plném nabití je pak dojezd stroje zhruba 30 kilometrů.

„Většina lidí z toho má trochu strach, ale člověk se rychle rozkouká a během chvilky si začne jízdu užívat. Občas se někdo trochu bojí a je zbytečně v křeči. Je potřeba se uvolnit a jen přenášet váhu,“ vysvětluje mi Betty Brázdilová, se kterou mě vyjížďka čeká.


Nese mi helmu a já si vybírám stroj. Jeden se mi zdá o něco menší, akorát pro mě. „Oběma nohama vedle sebe, hezky uprostřed. Ruce na řídítka, narovnat se. Když chcete jet dopředu, jste jak rovná deska, která se tlačí dopředu na řídítka, a když chcete zastavit, tak se zakloníte. Trochu vystrčte zadek, jako kdybyste si chtěla sednout,“ vysvětluje mi Betty Brázdilová.

„Cokoli se bude dít, vždy zastavte, neseskakujte. Když chcete brzdit, narovnejte ruce, zakloňte se tělem a dejte váhu na paty. Člověk je pak schopen zastavit na místě,“ upozorňuje mě.

Slečna mi ještě nabízí možnost vzít si s sebou zařízení audioprůvodce po památkách do ucha, ale Olomouc znám, proto odmítám. Zkouším si pár rozjezdů a zastavení, otoček vpravo a vlevo. Je čas vyjet.

Firma Filipa Brázdila nabízí jízdu na zkoušku trvající 30 minut, ale i turistické okruhy centrem města a v parcích. Ptám se, jak se mám chovat mezi chodci. „Člověk na segwayi je chodec. Takže lze jezdit po chodníku. V centru Prahy jízdu na segwayi zakázali, ale naše trasy máme vybrané tak, abychom chodcům nepřekáželi a neomezovali je, využíváme široké cesty, pěší zóny a občas i cyklo-stezky v parku,“ popisuje Brázdil.


Vyjíždíme z půjčovny u Galerie Moritz, směřujeme na Horní náměstí. „Pozor, jede auto, přibrzděte si,“ upozorňuje mě Betty. Po pár vteřinách se rozjíždíme. Zdá se mi, že na kostkách se stroj trochu hůř ovládá. „V parku na asfaltu to bude mnohem pohodlnější,“ přidává se Filip Brázdil.

Projíždíme Dolním náměstím, zkoušíme otočky, zastavení i couvání. To, že jsem přejela na asfalt, je znát, jízda je pohodlnější.

„Chcete si vyzkoušet terénní segway?“ ptá se mě instruktorka. Váhám, ale pak nastupuji na druhý stroj. „Teď vyjedeme tenhle kopeček,“ říká mi Betty. „Víc se opřete, víc se předkloňte,“ radí mi, když mám pocit, že stroj stávkuje. Nakláním se a strmější vyvýšeninu porážím. V rychlejším módu se nakláním víc a víc. Neubráním se dětskému výskání. Ještě chvíli jezdím a pak vozítko vracím. Jestli chcete zažít něco, co vás strhne, pak se svezte na segwayi. Nečekala jsem to, je to super!