Šéfka Klokánku: Přibývá případů, kdy rodiče nemají peníze na péči o děti

„Vidím nárůst takových případů. Ve chvíli, kdy se rodině odeberou různé dávky nebo se sníží, tak to co maminkám zbude, z toho nájem nezaplatí. Z devadesáti procent to jsou rodiny, které vlastní bydlení nemají, pronájem je drahý a z čeho pak žít? Je to začarovaný kruh,“ říká v rozhovoru pro Olomoucký deník Šárka Kupčáková, vedoucí Klokánku a Azylového domu pro matky s dětmi Fondu ohrožených dětí v Olomouci.

Vzpomenete si na nějaký příběh?
Vyvstal mi v paměti případ dvou sourozenců, rodiče se o ně starali, jak mohli. Nebylo tam žádné násilí, tatínek měl nějakou příležitostnou práci, maminka byla na mateřské dovolené, ale přišli o bydlení. Neměli z čeho platit nájem, neměli příbuzné, takže děti skončily u nás v Klokánku. I když rodiče měli peněz velmi málo, za dětmi každý týden jezdili a přivezli třeba ovoce. Bylo vidět, že se hodně snaží. Nakonec se pak ve spojení se sociální pracovnicí podařilo někde v Čechách najít bydlení a děti se k rodičům vrátily. Byli u nás asi pět měsíců. Stálo za to téhle rodině vypomáhat a takových případů je hodně.

Ale ne vždycky to končí takhle ideálně…
To určitě ne. Samozřejmě to může být rodina, kde peníze nejsou, nejsou schopni zabezpečit nic dalšího a co hůř, nemají ani energii na to shánět si práci. To jsou případy, kdy tady děti mohou skončit opravdu na delší dobu, nemají se kam vrátit. Nad rodinami mnohdy visí velké exekuce. Pokud nebude vyřešená otázka sociálního bydlení, tak si myslím, že to bude jen horší.

Dá se shrnout nebo popsat co je to za rodiny?
Mnohdy je na začátku shoda dost nešťastných okolností. Z minuty na minutu se pak z vás může stát azylový člověk. Jde o to, jak dál. Problém je mnohdy i tom, že nefunguje mnohdy rodina jako celek. Tedy babička, dědeček, kteří nemají možnost finančně výpomoci. Za sedm let, co pracuji v azylovém domě, bylo pár případů, které dopadly dobře v tom směru, že děti „získaly“ v podobě nového partnera maminky úplnou rodinu. Tedy, že společně žijí spokojeně. Za těch sedm let je to ale dost málo.

Přibývá dětí a maminek i v olomouckém azylovém domě?
Přibývá. Není to tak, že by to byla maminka, která nechodí do práce a nemá zájem. Jenže nemá partnera se kterým by se dělila o finance, nemá jí kdo pohlídat dítě, tak nemůže jít do práce. Většina práce je nabízena na směny. Pak jsou odkázáni na azylové bydlení. Ale není to dlouhodobé řešení. Plno však máme stále.

Klokánek v Dlouhé Loučce funguje rok a je jediným zařízením tohoto druhu v Olomouckém kraji. Kolik dětí teď v domě bydlí?
Kapacita je u nás dvacet dětí. Je tady pět bytů a v každém jsou čtyři děti. Maximum je pět dětí, což teď máme krátkodobě ve dvou případech. V Klokánku jsou jen děti, které nemohou být ve své vlastní rodině. Důvodem může být zanedbání péče, zneužívání, ale také již zmiňovaná špatná ekonomická situace rodiny.

Kolik dětí Klokánek za rok fungování využilo?
Zhruba čtyřicítka, někdo tady byl delší dobu, někdo kratší. Průměrná doba v Klokánku je sedm měsíců. Cílem naší péče a terénních pracovníků je aby se děti vráty do své biologické rodiny, když se tam situace ustálí. Může nastat ale i situace, kdy to bohužel nejde. Pak nastupuje pěstounská péče nebo adopce.

close zoom_in

Budova Klokánku v Dlouhé Loučce. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Proteče spousta slz

Loni se na Olomoucký deník obrátil chlapec z Bruntálska, chtěl jít do Klokánku. Šetření ale ukázalo, že v rodině bylo vše v pořádku. Je to ojedinělý případ, kdy vás dítě samo kontaktovalo?
Stalo se to asi ve dvou případech. Na konec jsme ale zjistili, že to jsou kamarádi našich dětí a žádné závažné problémy v rodinách nebyly. Ale samozřejmě se to stát může a v jiných Klokáncích i děje, proto je zapotřebí vše důkladně prošetřit.

Jak staré děti u vás jsou?
Můžeme přijmout děti od 0 do osmnácti let. Nejmladšího chlapečka jsme přijali ve třech měsících, teď má sedm a druhý chlapeček je teď roční. Jsou tu samí předškoláci, ale měli jsme tu i tři sedmnáctileté.

Jak rodiče tu situaci zvládají? Vzdát se dítěte, byť třeba dočasně…
Do psychiky člověk nevidí, určitě to nesou špatně, proteče spousta slz. Ale je pravda, že sem většinou přijdou s dětmi, vidí že jsou v hezkém prostředí a je o ně postaráno, každá teta i pracovníci se snaží aby to odloučení bylo nejméně bolestivé. Sami to leckdy vyhodnotí tak, že v tuhle chvíli je to jediné řešení.

Na konkurs do Klokánku se přihlásilo 350 "tet"

Jaký mají děti režim?
Je to jako doma. Teta funguje jako maminka, spí tam s nimi celý týden a pak se střídá s další tetou. Na celý dům jsou ještě dvě pomocné tety, které když je potřeba vypomáhají. Což je velká výhoda. Jsou to místní paní, které na noc odchází.

Říkají děti tetám maminko?
Ne, jsou to tety. Tím, že maminky ve skutečnosti mají, zřejmě absenci toho slova nepociťují.

Jak si děti zvykají na nové prostředí?
Máme zkušenost, že celkem dobře, i když je to individuální. Mají jistotu, že jejich maminka přichází na návštěvy, a pak teta je pro ně stabilní. Což je dobře, děti se fixují jen na dvě osoby, nejsou to vychovatelé, kteří se neustále mění. Stejně tak to, že to v bytě vypadá jako doma.

Jak je to těžké povolání? Asi ne každý může být „tetou“?
Když jsem dělala výběrové řízení mi přišlo 350 žádostí, které splňovaly vzdělání a požadovaná kritéria. Sešla jsem se se 120 a vybrala si konečných 17 lidí. Jsou to ženy, které buď mají vlastní rodinu a děti jsou už tak velké, že mohou svoji rodinu na týden opustit. Nebo to může být žena, která své děti nemá, ale to nemusí být hendikep. Nebo to jsou mladší dívky, které děti ještě nemají.

Hlásili se i muži?
Asi šest a se všemi jsem se sešla. Jeden mi přišel říct, že se na mě přišel jen podívat, četl se mnou nějaký článek. Další měli představu, že budou fungovat jako vychovatele v dětském domově, spíš přes volnočasové aktivity. Nedokážu si ale představit, že by se ten muž dostal do role matky. Ale muž dětem nechybí. Máme pana správce.