„Výcvik začíná zítra v pět!“ Zazněla výzva od instruktora parašutismu z Hanáckého paraklubu v Olomouci na schůzce, kterou jsem si domluvila s vedoucím výcvikového střediska Vladislavem Říhou před dvěma týdny.

Důvodem mé návštěvy na neředínském letišti bylo tehdy hledání informací o neštěstí, která se stala při seskocích parašutistů na začátku září. Tehdy se třiatřicetiletý muž při plánovaném seskoku zřítil přímo na plochu letiště v Neředíně. Záchranáři jej s těžkým poraněním převezli do fakultní nemocnice.

Během několika desítek minut mi však bylo jasné, že množství informací o parašutismu obecně, a natož těch podrobnějších, nebude v mých silách vstřebat. Rukavice byla hozena. Zvedla jsem ji.

Na druhý den jsem se na letiště vrátila, tentokrát v teplákovce a s velkým bušením srdce, co se bude na takzvaném základním výcviku dít.

Novináři nejsou v oblibě

Trénink začal v mírně řečeno svižném rytmu.

„Půjdeme si trochu zaběhat,“ zavelel instruktor.

Nejen jeho výraz ve tváři byl jasným signálem, že novináři nejsou mezi parašutisty oblíbení, hlavně kvůli tomu, že se starají pouze o neštěstí a nepovedené dopady, ale úspěchům v rámci sportovního parašutismu se příliš nevěnují.

Kliky, parakotouly, kliky

Běh jsem zvládla, ale přišly horší věci. Kliky. Myslím tím skutečné kliky, žádné ženské a jiné nepovedené mutace tohoto cviku. Nešlo mi to, ruce nestíhaly, záda bolela a udržet hlavu vzhůru bylo nemožné.

Instruktorovo počítání jeden, dva, dva, nebralo konce. Á, povedlo se. Tři. Tři.

„Nevím, jak se jmenuješ, ale makej!“ zakřičela na mě sedmnáctiletá Katka Somolová, která se tomuto „trýznění“ věnuje dva roky. Pochopila jsem, že fyzická příprava je důležitou součástí výcviku, protože i nedostatečná kondice může zapříčinit nehodu.

„Tak, a teď jdeme na parakotouly. Pojď, Veroniko,“ usmál se instruktor.

„Parakotoul je úkon, který se provádí při přistání na kulatém padáku, který my máme jako záložní. Hlavní je křídlo. Jde o to, aby se snížilo riziko zranění. U parakotoulu se rozloží dopad na celé tělo, takže zabráníš například zlomeninám a dalším škaredým úrazům,“ míhaly se mi v hlavě útržky ze včerejších informací od Říhy.

Několikrát jsem sebou třískla o zem na obě strany. Trénink dopadu na celou plochu chodidel, jak se přistává na hlavním padáku, nebyl tak drastický, nebyl však ani snadný. Pořád jsem slyšela: bylo to na špičky, na paty, nohy k sobě, zpevni se.

Pro zahřátí se zopakovala „desítka“ kliků a vesele doběhnout do budovy, kterou si paraklub pronajímá od města a tak je vůbec kde cvičit.

Padák mi vytáhne lano

V místnosti na mě čekal postroj. Ještě předtím, než jsem si jej nasadila na ramena, opásala hrudník a stehna do popruhů, jsem měla od Říhy přesně vysvětlený postup toho, co jsem měla trénovat. Postup od výskoku až po dopad.

„Připravit se k výskoku. Vpřed!“ zazněl další povel.

Odpočítala jsem tři vteřiny, po nichž se otevírá hlavní padák, který u začátečnických seskoků vytahuje lano, které se při stoupání přichycuje v letadle. Začátečník si totiž padák neotvírá sám.

Na závady jste úplně sami, a je málo času

Kromě běžných postupů jsme také prošli nestandardní případy, které mohou nastat. Říká se jim závady. Je jich několik druhů a vyřešení každé udává následné počínání ve vzduchu. Zamotané šňůry, nesjetý slider, poškozený vrchlík či šňůra přes něj, utržená řidička.

„Ty v základním výcviku řešíš zamotané šňůry, kterých se zbavíš protipohybem a taky ty závity rozkopeš. Pět set metrů, to je hranice, do které se řeší závada, je to minimální výška, při které musíš mít závadu vyřešenou. Ve všech ostatních případech závad odhazuješ hlavní padák a vytahuješ záložní,“ opakoval Říha.

Jsou to mimořádné situace, které vás nahoře můžou potkat a rozhodnutí a řešení je pouze na vás. Jste tam sami.

A vyřešit musíte také i jiná úskalí, která vás po výsadku mohou potkat. Při návratu domů se mi vybavovaly instrukce k přistání na strom, střechu, do drátů i do vody.

„Nehody mohou způsobit náhody, ale je to především nekázeň výsadkářů a přeceňování vlastních sil,“ zněla mi v uších Říhova slova.

Další dva dny jsem strávila pozorováním ostatních výsadkářů a také přívalem teorie z instruktážních filmů. Po pracovním týdnu jsem se do Neředína vrátila a zopakovala si rozcvičku, manipulaci na postroji včetně všech řešení závad, tedy i odhozů, a jela jsem se domů pořádně vyspat.

Buď na mě hodný, prosila jsem padák

V osm ráno jsem stála před paraklubem, kde jsem ještě znovu prověsila postroj, seznámila se detailně s M330 – padákem, se kterým jsem seskok měla absolvovat.

Buď na mě hodný, hladila jsem na dotek příjemný modrošedý vrchlík a pomazlila jsem se i s Cessnou 207, letadlem, které mě za pár chvil dopravilo do jednoho tisíce metrů.

„Jdi do toho a užij si to, nejdřív cestu nahoru a pak dolů,“ řekl mi ještě na zemi Říha.

Jeho hlas mě provázel prostřednictvím radiovysílačky v helmě i ve vzduchu.

Všimla sis, to ticho?

Nahoře to bylo rychlé. Bolest namožených svalů při výskoku zastínil příliv něčeho nepopsatelného.

Po třech vteřinách se mi třistatřicítka otevřela, jednotlivé kanály se nafoukly vzduchem, na šňůrách nebyl ani jeden závit, ani jiná závada. Letěla jsem.

Jediné, co jsem si uvědomila, bylo, že jsem hrozně malá v obrovském prostoru všude kolem i pode mnou.

„Nahoře je zvláštní ticho, všimla sis? Já to prostě miluju,“ zeptala se mě dole po přistání Kačka, která si o víkendu zapsala padesátý seskok.

Popravdě jsem si to uvědomila, až mi to řekla. Budu si to muset zkrátka zopakovat.