Jiří Nohavička (1897) byl ve svých sedmnácti letech odveden do první světové války. S československými legiemi pak projel magistrálu až do Vladivostoku. Vrátil se až v roce 1920.

Oženil se a zakrátko se s dalšími legionáři přestěhovali do Boťan na Zakarpatské Ukrajině, kde dostal příděl pole, na němž předtím nikdo nikdy neoral.

Tamější lidi naučil hospodařit. Území však v osmatřicátém roce zabrali maďarští okupanti. Do čtyřiadvaceti hodin tak museli kolonii opustit. Vrátili se s manželkou do rodných Loučan a prodávali v tamějším obchodě.

Štěstí šel hledat do Sudet

Nohavička se však nevzdal. Se svým synem zkusil štěstí ve vybydlené oblasti Sudet. Podařilo se jim získat pozemek v Brníčku u Uničova. Statek převzali ve zdevastovaném stavu.

„Za pět let se podařilo vybudovat krásné, moderně zařízené hospodářství,“ vypráví dnes šestaosmdesátiletá Jarmila Nohavičková, která se coby mladá učitelka krátce po válce provdala za Nohavičkova syna Jiřího.

Už v padesátém roce je však někteří lidé varovali, že na ně komunisté něco chystají. „Jednou se otevřela vrata, do chléva vešli dva muži a odvedli nám dvě dojnice. Sebrali nám traktor i s vlečkou, našim zaměstnancům zakázali u nás pracovat. Zůstali jsme na všechno sami,“ vzpomíná paní Nohavičková.

Na statek pak 3. prosince roku 1951 vtrhly dva policejní antony. Sedláka Nohavičku staršího zatkli a dům prohledali, nic však nenašli. V té době dostal zemědělec už dvě pokuty za nízké dodávky. „Prostředky na zaplacení jsme měli. Peníze nám však spořitelna odmítla vyplatit – měli to zakázané,“ říká legionářova snacha.

Olomoucký prokurátor odmítl Nohavičku pro nedostatek důkazu obvinit, proto se věci ujal šternberský národní výbor, který měl v pravomoci soudit přestupky, a vyměřil zemědělci trest půl roku vězení, který si odpykal v brněnské věznici.

Loučení se statkem a cesta vánicí

To však ještě zdaleka nebyl konec. Manželka kulaka dostala výnos podepsaný předsedou národního výboru Ladislavem Nakládalem, podle kterého měla s celou rodinou opustit dům číslo osm v Brníčku.

Nedovolili jim nastěhovat se do dvou prázdných domků po zaměstnancích, jako náhradu nabízeli místnosti v neobyvatelném stavu. „Stěhujeme se s nábytkem a s babičkou,“ stálo v telegramu, který zaslal Jiří Nohavička mladší do vězení svému otci.

Vzít si mohli jen to nejnutnější. „Když se manžel loučil se svými koňmi, myslela jsem, že tam zůstane s nimi. Ten okamžik si nikdo nedokáže představit,“ vzpomíná Jarmila Nohavičková, která se s dětmi do malého auta půjčeného od kamarádů nevešla a museli proto šlapat sněhovou vánicí pěšky na nádraží.

„Čtyřletá dcera si nesla panenky v malém kufříku, já měla dvouletého syna v náručí a v krabici kotě, které by bývalo umřelo, protože ve statku nikdo nezůstal. Uvědomila jsem si, že v kapse nemám ani korunu na vlak. Přistoupila k nám stará paní, dala mi dva tisíce a řekla: paní Nohavičková, nemusíte to vracet.“

Nastěhovali se k jejím rodičům do Loučan. Problémy však pokračovaly: ředitel školy nejdříve vyštval učitelku Nohavičkovou před zraky všech dětí ze třídy. Manžel Jiří, bytostný sedlák, skončil na sedmnáct let u soustruhu, což se silně podepsalo na jeho zdraví. Na všechny dohlížela Státní bezpečnost.

Pronásledováním se však komunistům rodinu zlomit nepovedlo. Jarmila Nohavičková žije v Náměšti na Hané a doufá, že se podaří alespoň některé křivdy napravit a že zločiny komunismu neupadnou v zapomnění. Jako memento pro další generace.

ČTĚTE TAKÉ:Zločiny kolektivizace bez trestu kvůli amnestii

Karel Páral