„Víte, 
a to jsem se v tento den taky narodila. Patnáct let po výstřelu z Aurory," odvětila vlídná dáma, když jsem v chodbě jejího přízemního bytu v centru Olomouce připomněla bolševický převrat v Rusku.

„Ano, vím," nezaskočila mne svojí reakcí dcera člena protinacistické zpravodajské skupiny Tři králové a sestra Ctirada a Josefa, kteří za dramatických okolností utekli na Západ a jejichž činy dodnes rozdělují český národ.

Z papíru jsem vyprostila kytici a k jednaosmdesátým narozeninám blahopřála hlavně zdraví.

Za pár týdnů čeká drobnou ženu další náročná operace – od narození v pořadí dvacátá.

Nevím, zda si to mohu dovolit, ale je tak trochu ironií, že „komunistotepec", jakým jste po celý život, se narodí na výročí socialistické revoluce. Slavíte společně s těmi, kteří opěvují počátek rozšíření komunismu na podstatnou část světa.
Nebylo mi to nikdy příjemné.

Připomínáme si listopad 1989. Pětadvacet let od pádu komunismu v tehdejším Československu. Je důvod k oslavám?
Do určité míry. Je velký rozdíl mezi tím, co jsme začali žít od roku 1990, a dobou po padesátých letech. Bohužel 
v lidské společnosti není nic ideální. Ani tato změna.

Zdena MašínováMáte na mysli samotný „převrat"? Jak se odehrál?
Ano. Vždyť to byl cirkus. Revoluce? Ano, revoluce, kterou si domluvily velmoci mezi sebou z ekonomických důvodů, Gorbačov s Reaganem. Byli jsme v tehdejší východní a střední Evropě poslední, kterým to zapálilo, a mladí šli do ulice. Ovšem co bylo dál, to ve mně vyvolávalo otázky. Věděla jsem, že to nebude dobré. Jestli po půl století dvou totalit proběhla změna takzvaným sametovým způsobem, nemohlo se čekat nic jiného než průšvih. Jen tehdy jsme nevěděli přesně. Dnes už to víme – marasmus a morální rozklad společnosti žijeme.

Kritizujete, jak se tehdejší Československo vypořádalo s komunistickou minulostí? S komunisty?
Hezky řečeno. Takové klišé, jak se dnes říká. Pokud tam, kde je zločin, není trest, nelze čekat pozitivní výsledek. Platí to při výchově dětí, ale stejně tak pro celou společnost. Do funkcí se znovu dostali ti, co byli poplatní minulému režimu, a jejich potomci.

Žijeme ve svobodné zemi. To, když se člověk podívá za hranice, není samozřejmostí.
Ano, svoboda je, ale obávám se, aby to nebyla otázka času. Jestliže dnes máme 
v parlamentu de facto zločineckou organizaci? To je přeci výsměch!

„Klobouk dolů" před StB a KGB

Pokud bych se mohla vrátit 
k listopadovým událostem: vzpomínáte si na mrtvého studenta po policejním zásahu na Národní třídě?
To mi ani nepřipomínejte! Estébák Zifčák alias mrtvý student Šmíd. Ta jeho provokace na klíčové demonstraci, kde sehrál roli mrtvého, aby se strhl odpor? To dokazuje, jak bylo vše domluveno. „Klobouk dolů" před StB a KGB. Jejich schopnostmi. Jak tehdy infiltrovaly do nepřátelského tábora kádra jako někdy v padesátých letech. Kéž by v devadesátých letech přišel alespoň náznak Norimberského procesu.
I když právě Ludvík Zifčák si něco odseděl. Dostal osmnáct měsíců za zneužívání pravomoci veřejného činitele. Měl porušit 
i vlastní předpisy StB.

Dobře. Ale co ostatní? Když jsme u komunistické státní bezpečnosti, co říkáte nedávnému rozhodnutí sněmovny, že členové vlády už napříště nebudou lustrováni?
To je přeci směšné! Ale když máme v jedné z vyšších státních funkcí, ministra financí, pana Babiše? Na Slovensku o tom vědí své. No řekněte, kdo mohl v té době studovat venku, mít takové konexe? Nejsem na hlavu padlá, abych mu uvěřila.

Práce pro stát se nemá odměňovat

Minulost a tehdejší StB jsou jedna věc, ale co současný vliv agentů z Východu? Zpravodajců krytých diplomacií, různých špionů sledujících ekonomické zájmy?
Když slyším z BIS, jak je to tu prošpikované kágébáky, je to hrůza. Do toho pán z Hradu vyrazí do „stabilizované" Číny, která ignoruje lidská práva a vězní ideové odpůrce komunistického režimu, a předseda komunistů Filip zase do Moskvy za kamarády zločince Putina? Nikdo mi nevymluví, že to pokračuje – to, čeho jsme se obávali v listopadu 1989. A je to tady!

V souvislosti s BIS jste mi připomněla vašeho přítele a obdivovatele bratrů Mašínových Vladimíra Hučína, kterého jste podporovala, když byl dvanáct let po sametové revoluci obžalován za podněcování levicového extremismu. Nedávno dostal ocenění za třetí odboj. Máte radost?
Vím o tom. Já jsem ale k odměňování v tomto směru velmi zdrženlivá. Obzvláště v této společnosti. Jsem z rodiny, která pokládala veškerou činnost pro stát za něco, co se nemá odměňovat. Moje matka nikdy nepřijala, ani po druhé světové válce, ocenění za našeho otce. V případě Vladimíra je dobře, že se na to poukazuje, že se mladým lidem připomíná třetí odboj a tito ocenění lidé pro ně mohou být vzorem. Já jsem však rezervovaná.

Přišly popravy a pro bratry začal boj

Nemáte ráda otázku „hrdinové, nebo vrazi?", která se opakovaně otevírala před případným udělením státních vyznamenání vašim bratrům. Jejich činy zřejmě nikdy nepřestanou dělit českou společnost. Nad ocenit– neocenit mě pokaždé napadlo, jestli by Ctirad a Josef Mašínovi vůbec stáli o ocenění Českou republikou? Co si myslíte?
Ne. V žádném případě. Za politické situace v České republice po roce 1990 rozhodně ne. A v současné době to už ani nehrozí, myslím to, že by mohli státní vyznamenání dostat…

K případnému pochopení jejich činů je zapotřebí obšírnější „exkurze" do rodiny Mašínových. Obeznámení se s životem vašeho otce stíhaného během 
2. světové války nacisty kvůli aktivitám ve vojenské odbojové skupině Obrana národa a Tři králové. Také matkou, která zemřela v komunistickém vězení, kam v padesátých letech musela po vykonstruovaném procesu za špionáž a vlastizradu, a strýcem Ctiborem 
Novákem odsouzeným za velezradu a špionáž, popraveným 
s dalšími členy skupiny bratří Mašínů.
Rodina měla na bratry a mě rozhodující vliv. Jsem hrdá na to, že jsem Mašínová, 
a vděčná za to, že jsem se narodila takovým rodičům. Oba byli velice stateční. Vše začalo u otce, legionáře, který se vrátil jako jeden z posledních legionářů z Ruska po první světové válce a předával nám své životní zkušenosti, názory. Na základě toho jsme věděli, že co začínalo v padesátých letech, bylo velice podobné nacismu. Málokdo ví, že bratři se jako velmi mladí zapojili do odboje už za nacismu, kdy pomohli k útěku 
a úkrytu ruským zajatcům. Po válce se rodiče stýkali s generálem Píkou, se kterým měl otec odejít do Ruska, ale už tehdy varoval před Ruskem, kde zažil rok 1917. Maminčinou blízkou přítelkyní byla Milada Horáková, se kterou byla zatčena a byla s ní na Pankráci.
Když bratři začali protikomunistický odboj, tito spříznění lidé byli zatýkáni, přišly popravy. Začal pro ně boj. Strýc Ctibor Novák, když se vrátil z německého vězení, už nepochyboval, oč tady jde. Věděli jsme, co přijde po roce 1948. A když jsem v roce 1990 viděla, jak shovívavě se k tak otřesné a kruté minulosti přistupuje, cítila jsem se jako na jiné planetě.

Zdena Mašínová na pohřbu bratra Ctirada v americkém Clevelandu v srpnu 2011. Vlevo bratr Josef Mašín

Zdena Mašínová na pohřbu bratra Ctirada v americkém Clevelandu v srpnu 2011. Vlevo bratr Josef Mašín
Foto: ČTK

Komunisté zpět u moci? Nepřekvapuje mě to

Proč jste z tehdejšího Československa neodešla?
Jak jsem mohla? Mě tak sledovali, že jsem pomalu nemohla z Olomouce do Prahy, natož přejít hranice. Utéct 
s bratry? S mým zdravím? Měla jsem za sebou šestnáct operací kvůli vrozené vadě dolních končetin. Nikam mě nepustili. Tak jsem chtěla navštívit německého lékaře židovského původu, který mě za války v Praze v lazaretu pro německé zraněné vojáky tajně léčil a po válce odešel na kliniku do Vídně, a poděkovat mu, že jen díky němu mohu žít s minimálním omezením. Nemohla jsem. Až v roce 1969 jsem se dostala na čtyřiadvacet hodin do Dánska, kde jsem se v Kodani poprvé sešla 
s bratrem. Počítal, že zůstanu, ale nemohla jsem tady nechat babičku ve vysokém věku, která nikoho jiného neměla. Bylo to tehdy velmi složité, ale jinak jsem nemohla.

Už jste zmínila, že jste po listopadu 1989 měla obavy o další vývoj v tehdejším Československu. Ale napadlo by vás tehdy, že za čtvrt století budou komunisté jednou z nejsilnějších politických sil v zemi, že dokonce budou ve vedení samosprávy Olomouckého kraje?
Mě to nepřekvapuje. Nedivím se tomu. Pokud se to tehdy udělalo stylem „nebudeme jako oni", tak to tady máme. Kdo prožil totalitu jako my, nemohl si myslet, že když se „revoluce" udělá takovým způsobem, že je komunistům konec. Když Havel tehdy vyjednával s Čalfou? Ujednali kšeft, že on půjde na Hrad 
a oni nepůjdou mimo zákon. To bylo předurčení všeho následujícího.

Havel se do politiky montovat neměl

K roli Václava Havla jste velmi kritická…
Byl to velmi talentovaný divadelník. Do politiky se však montovat neměl. Známe jej od dětství, v Poděbradech byl spolužákem mých bratrů. Disent? Ano, profesor Patočka, to byl vynikající člověk, a jistě i mnozí další, ale postupem času byli infiltrovaní státní bezpečností. Jejich způsob života? Ten mně, 
s tím, jak jsem byla vychována, jak vnímám odboj, nikdy nekonvenoval. Takovým lidem nevěřím.

Ještě k rostoucí oblíbenosti komunistů: když po krajských volbách v roce 2012 na některých místech v zemi lidé protestovali proti vstupu zástupců KSČM do krajských rad, v Olomouci na náměstí se i s novináři sešlo dohromady snad jen třicet lidí. Překvapilo vás to?
Lidem je to jedno. Politice nevěří. Takový protest považují za ztrátu času. To je ovšem malér. Klidně to může skončit rozložením demokracie.

Proč jste nikdy nevstoupila do politiky? Měla jste nabídky?
Ano, v roce 1996 mi nabízeli, ať kandiduji do Senátu.

Odmítla jste. Proč?
Jsem přesvědčena o tom, že taková funkce potřebuje člověka zdatného po všech stránkách. Tedy i po fyzické. Mně bylo přes šedesát a takovou zodpovědnost jsem na sebe nemohla vzít.

Mladí nemají vzory

Mladí se ovšem do politiky nehrnou. Někteří dvacetiletí volí komunistickou stranu s vysvětlením, že tehdy bylo lépe… Slyšela jsem to po posledních parlamentních volbách.
Nemají vzory. Elita byla decimována dvěma totalitami. Mnozí schopní lidé odešli pryč. Připomíná mi to Grebeníčka, když v devadesátém roce vykřikoval na Václaváku: „My máme času dost!" Hrají o čas. Přijde krize a komunisté to mají komplet 
v hrsti. Co s tím? V tomto budu trochu cynická: jsem ráda, že je mi jednaosmdesát let. Nezávidím mladší generaci, 
o kterou se obávám. Kéž by nezažila něco podobného jako my. Právě proto jsem vlastní dítě neměla. Nedokázala jsem ho přivést do komunistické doby. Nechtěla jsem, aby žilo v takové společnosti.

Jako matka vím, že dítě je největším štěstím života ženy, je to z vaší strany velká oběť. Největší?
Větší není. S manželem jsme měli krásný vztah, děti jsme mohli mít, ale nedokázala jsem to. Ovšem nelituji toho. Když vidím aktuální situaci v této zemi, a v tomto by měla vyrůstat moje vnoučata, možná už pravnoučata? Mladí lidé, a to nevidím černobíle, touží po pohodlí, brzy začnou dělat kompromisy. Pokud ale člověk chce mít čisté svědomí, musí si zavčasu uvědomit, že to vyžaduje osobní oběti, bez toho se čestný život neobejde. A to, kam až zajít, si musí rozhodnout každý sám. Já v tomto nemohu nikoho ovlivňovat, pouze mohu sdělit svůj názor, když se někdo zeptá.

Přestaňme být vůči Rusku naivní

Povídáme si o převratu v tehdejším Československu, ale ne moc daleko na východě se střílí, po ruských akcích na Krymu 
a jeho anexi dochází k dalšímu porušování územní celistvosti Ukrajiny. Něco takového nemá od studené války v Evropě obdoby. Sledujete situaci na Ukrajině?
Co udělal ten gauner
z Kremlu od anexe Krymu po nynější dění na Ukrajině, to nemá obdoby. Děsí mě, že se svět staví k situaci v tomto velkém evropském státě takto laxně. Mně to připomíná devětatřicátý rok a rozhodně to bude mít vliv na bezpečnostní situaci a celou Evropu. Už konečně přestaňme být vůči komunistům a Rusku naivní!

Žijete v Olomouci, kde vám byly vráceny dva domy. O další rodinný majetek se ovšem i po pětadvaceti letech stále soudíte. Naposledy Nejvyšší soud zamítl dovolání a nevydal statek na Kolínsku zabavený komunisty s tím, že bez ostatních dědiců, tedy vašeho bratra žijícího v USA, není možné o vydání nemovitosti žádat. Chcete se soudit dál?
Pokládám to za mstu. Společnost je v názoru na naši rodinu rozdělena, řada lidí se mstí, další se bojí, že kdyby rozhodli v náš prospěch, postaví se to proti nim. Kdyby soudce měl odvahu, rozhodl by o vrácení. No nic, půjdeme k Ústavnímu soudu. S úcty k otci, rodině, není možné, abych to nechala být.

Zdena Mašínová

Narodila se 7. listopadu 1933 v Praze, žije v Olomouci. Otec, bývalý legionář a důstojník československé armády Josef Mašín, byl za nacistické okupace členem odbojové organizace Obrana národa a v jejím rámci i známé zpravodajské skupiny Tři králové. V červnu 1942 jej nacisté popravili. Za války byla vězněna i matka Zdena a strýc, štábní kapitán Ctibor Novák. Zdena Mašínová od mládí trpěla vrozenou chorobou dolních končetin a lékaři zpočátku vůbec nevěřili tomu, že bude chodit. Značnou část dětství strávila na lékařských klinikách.Zdena Mašínová

Jako třináctiletá v roce 1946 odešla k babičce do Jeseníku, kde studovala tamní gymnázium. Po nástupu komunistů k moci byl její rodině zabaven téměř veškerý majetek.

V letech 1951 až 1953 vystudovala Vyšší zdravotnickou školu v Olomouci a v létě 1953 nastoupila v Olomouci jako laborantka na zdejší krajské hygienické stanici.

V listopadu 1953 byla Zdena Mašínová v Olomouci zatčena v souvislosti s odbojovou činností svých bratrů Ctirada a Josefa, kteří toho roku na podzim za dramatických okolností utekli na Západ. Vězněna byla v Olomouci a v Praze-Ruzyni.

Zdenu Mašínovou na jaře 1954 propustili na svobodu, její matka ale byla odsouzena na 25 let žaláře za spoluúčast na zločinném spiknutí proti republice a v roce 1956 ve vězení zemřela. Strýce Ctibora Nováka režim odsoudil k trestu smrti a popravil.

V roce 1957 se přestěhovala z Olomouce do Prahy, kde pracovala jako myčka laboratorního skla.

V roce 1973 se provdala za Rudolfa Martina, za války člena ilegálního komunistického odboje. V osmdesátých letech spolu žili v západních Čechách. Společně napsali knihu o tragických osudech rodiny Mašínů.

Po roce 1989 se věnuje bádání v archivech, v roce 1994 dosáhla plné rehabilitace své matky a strýce. Stěhuje se zpět do Olomouce. Zdena Mašínová se angažuje v případu bývalého disidenta Vladimíra Hučína.

Vystupuje proti angažmá KSČM ve vedení Olomouckého kraje po volbách v roce 2012.