„Ze všech reportáží, které nám regionální novináři z celého Česka poslali, se porotě nejvíce líbily dva texty. Dlouho se nemohli rozhodnout, který z nich je lepší, proto jsme se nakonec rozhodli udělit dvě první místa,“ uvedl na slavnostním večeru v Havlíčkově Brodě Hubert Gehring za nadaci Konrad-Adenauer-Stiftung, která soutěž pořádá.

Veronika Kolesárová uspěla s reportáží, která v Olomouckém deníku vyšla začátkem února. Redaktorka strávila jeden den s partou bezdomovců v době třeskutých mrazů. „Na místě jsme s fotografem potkali vysokoškoláka, mladý pár, čekatele na vazbu i starého veterána. S počátku se s námi příliš bavit nechtěli, ale když se rozpovídali, běhal mi mráz po zádech. Člověk si uvědomí, jak málo stačí, aby skončil u rozdělaného ohně v parku uprostřed města a pekl si kuře na parovodním potrubí,“ uvedla Veronika, která za svoji práci získala jako hlavní cenu profesionální fotoaparát.

OHLÉDNĚTE SE ZA VÍTĚZNOU REPORTÁŽÍ: Jak tráví zimu bezdomovci z olomouckého parku
VERONIKA KOLESÁROVÁ

Je to motivace do další práce

V Olomouckém deníku pracuji rok a půl a jako redaktorka mám na hlavní starost rezorty dopravy, sociální oblast, nezaměstnanost a pak další dílčí regionální témata. Právě druhý zmíněný okruh je spojený s mou reportáží, která byla oceněná v rámci Regionální novinářské ceny, kterou osmým rokem vyhlásila Nadace Konrada Adenauera.

Letos v únoru, kdy se teploty pohybovaly kolem dvaceti stupňů pod nulou, jsem krátce po malém „oteplení“ (teploty skočily na mínus patnáct – pozn. red.) společně s fotografem Jiřím Kopáčem navštívila skupinu bezdomovců, kteří přespávají nedaleko redakce v parku. Hlavní snahou bylo v reportáži popsat, jak vlastně tráví tito lidé čas v období, kdy si každý jiný obyčejný člověk usedne do křesla ve vyhřátém pokoji, ohřeje si jídlo a odpočívá například u televize či u knihy.

Lidé bez domova jsou fenoménem, který paradoxně souvisí právě s demokratickou společností. Ačkoli je mi dvacet šest let a můžu se na minulost dívat především prostřednictvím vyprávění od starších sourozenců, matky a známých, v povídání o minulého režimu jsem na bezdomovce nikdy nenarazila. Všichni, kdo žijí na okraji společnosti jsou ostatnímu bráni jako že jsou její přirozenou součástí, přitom jsou současně předmětem pohrdání a posměchu. I oni však mají svá práva a povinosti.

Práva jsou jim však často odepírána a povinnosti, které má každý z nás, jim zrovna dvakrát blízké nejsou. Povinnostmi myslím například chození do práce, platby inkasa a všeho možného. Reportáž je tedy soundou do života konkrétní skupiny osob, která měla v době zveřejnění článku čtenářům připomět, že existují lidé, kteří nemají typický život, ale na druhou stranu mají i oni své životní zážitky, které se staly hlavní kostoru celého článku.

Jsem velice poctěna, že text zvítězil společně s prací mé kolegyně z Brněnského deníku. Podle slov Aleny Falathové z Nadace Konrada Adenauera bylo pro porotu velmi těžké stanovit, která z obou repertáží si prvenství zaslouží. A protože se nakonec nedohodli, udělili ocenění nám oběma.

Kromě toho, že si ocenění vážím, je tato výhra obrovskou motivací a pohonem do další práce.

Cena, kterou jmenovaná nadace uděluje, je prestižní záležitostí. Děkuji proto ještě touto cestou porotě, ale hlavně celé redakci a kolegům, se kterými se na výrobě každodenních novin podílíme.