„Seznámili jsme se na plese mediků v roce 1946. Působil jsem tehdy jako voják ve Zlíně a když jsem pak přišel do Olomouce, tak mě generál pozval na večeři a na ples. A tam jsem poznal svou nastávající a nynější ženu,“ vysvětluje Karel Sehrig, který v lednu oslavil devětaosmdesáté narozeniny.

„Seděl ke mně zády u velkého stolu důstojníků. Mé přítelkyni tehdy řekl, že si na plese najde nevěstu. Ta mi pak říkala, abych si dala pozor, ale zrovna to vyšlo. Doprovodil mě a přítelkyni po plese domů. Telefonovali jsme si a tak to začalo,“ pokračuje Květoslava Sehrigová.

Tehdy bylo ještě svobodnému mládenci devětadvacet let. Jako voják žil sám, stále cestoval. „Rok jsme spolu chodili, pak jsem byl povolán do akce a když jsem se vrátil, tak jsme hned uspořádali svatbu. Bylo to 29. března 1948 v kostele Sv. Mořice v Olomouci. Svatba byla hezká, měli jsme pětačtyřicet hostů. No a uplynulo deset, dvacet let, stříbrná svatba, pak zlatá. Ta se mi líbila, dali jsme se znovu sezdat,“ vzpomíná s úsměvem muž, který se narodil ve Vídni a protože i je otec byl ve službách armády, procestoval téměř celé Slovensko i Českou republiku.

„Vyrostl jsem v Bratislavě. Za první republiky jsem vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a díky mému povolání jsem procestoval celou republiku, znám snad každé město. A tak jsem se nakonec dostal i do Olomouce,“ pokračuje Karel Sehrig, jehož manželka se narodila v Brně a dlouhou dobu žila na Slovácku. Jejím otcem byl patolog František Pavlica, který stál u vzniku obnovené Univerzity Palackého.

„Studovala jsem gymnázium, olomoucký švýcarský penzionát. Byla to rodinná škola, zaměřená na jazyky. Myslela jsem, že budu doma vychovávat děti, ale finančně to nešlo, tak jsem musela přispět. Zpočátku jsem hlídala děti sousedů a až naše děti odrostly, šla jsem do práce. Pracovala jsem v restauracích a kuchyních a bývalém kulturním domě Zenit. Tam jsem dělala hospodyňku, připravovala vystoupení a upravovala sály. To, co jsem doma dělala zadarmo, za to mi tam zaplatili. Ale bylo to málo peněz,“ vzpomíná dvaaosmdesáti­letá žena.

Jejich život ale nebyl vždy růžový. „Neměli jsem jednoduchý život kvůli tomu, že jsem nikdy nevstoupil do strany. Nechtěl jsem a vyhýbal jsem se tomu. Proto jsem za svůj život dělal hned několik profesí. Nakonec jsem ale byl rehabilitován a byla mi vrácena hodnost,“ vysvětluje dnes už dvojnásobný dědeček a devítinásobný pradědeček.

„I když jsme měli problémy, tak jsme vždy drželi při sobě. Náš život se vždycky točil okolo dětí a dnes je tomu zrovna tak. Ale nestěžuji si. I když byl život tvrdý, tak byl vyrovnaný a žili jsme ve skromnosti. Měli jsme a máme spokojené manželství. Někdy jsou mraky a někdy zase svítí sluníčko, je to stejné jako všude jinde,“ říká Karel Sehrig.

A jeho žena dodává: „Každý člověk uklouzne a má chyby. Ale je důležité, aby mu ten druhý pomohl. Nesmí se z ničeho dělat věda, nic by se nemělo rozmazávat. To je totiž zbytečné.“