V rozhovoru pro regionální Deník vysvětluje ředitelka Psychiatrické léčebny Šternberk Hana Kučerová. „Za velké morální vítězství bych považovala, kdybychom všichni dokázali upustit od nepřátelských projevů vůči lidem, kteří s nemocnými koronavirem pracují či jsou sami nemocní nebo jen pro podezření na onemocnění vyšetřovaní,“ apeluje.

Paní ředitelko, šíření nemoci Covid-19 zpočátku působilo paniku i mezi duševně zdravými lidmi. Jak situaci zvládali pacienti trpící úzkostmi či panickými atakami?
Špatně. Alespoň to tak popisovali ti pacienti, od kterých již mám zpětnou vazbu. Nejprve se snažili být stateční, zajímali se o situaci, chtěli pomáhat. Pak ale převážily konkrétní obavy o zdraví a nakonec jim největší potíže způsobila úzkost a nejistota.

Co jim dělalo nejvíce zle?
Podle mého názoru právě nejistota. Také přemrštěné informování o každém novém případu a epidemiologické situaci v médiích.

Dostalo se pacientům akutní pomoci? Mohli přijít do ambulance? Přišli, nebo měli strach z nákazy?
Několik týdnů byl přístup do ambulancí omezený. A je pravda, že velká část pacientů sama měla zájem návštěvu ambulance odložit z obav před nákazou. Snažili jsme se tu dobu co nejvíce zkrátit. A nahradit osobní kontakt s pacienty alespoň nepřímým kontaktem, většinou telefonickým nebo přes email. Pacienti také sami volali, když se necítili dobře. Jako místo, kam je možno zavolat o radu a o pomoc, fungovaly nejenom ambulance, ale také lékaři, kteří slouží pohotovost přímo v léčebně.

Snížil se dramaticky po dobu karantény/nouzového stavu počet schůzek chronických pacientů se specialistou-psychiatrem z důvodu strachu z nové nemoci?
Ke snížení počtu návštěv v ambulancích došlo nejenom z obavy samotných pacientů. Nařízená karanténní opatření vyžadovala, aby se návštěvy omezily. Pravidelné kontroly byly nahrazeny například telefonickým kontaktem, což po nějakou dobu respektovaly i zdravotní pojišťovny a takový kontakt mohl být považován za plnohodnotné vyšetření. Tam, kde to bylo možné, došlo jen k přesunutí pravidelné kontroly o několik týdnů. A teď doháníme, co jsme odložili.

Lidé tedy možnost ve stavu nouze zavolat na „tísňovou“ linku?
Ti, kteří již byli dříve v ambulanci, měli samozřejmě možnost využít tohoto kontaktu. Radu, jak najít pomoc, hledali lidé také přímo na kontaktních číslech léčebny, které jsou na webových stránkách. Pro zaměstnance léčebny byli k dispozici psychologové léčebny k telefonické konzultaci. Ani my jsme se osobně nesetkávali, pokud to nebylo nezbytně nutné.

Jaké situace zachraňovali lékaři na dálku nejčastěji?
Zhoršení onemocnění, pro které se člověk léčil už dříve. A samozřejmě nově vzniklé stavy, ať už v souvislosti s nezvyklou celospolečenskou situací, nebo takové, ke kterým by došlo i bez ni.

Zaznamenali jste případně zvýšený počet pokusů o sebevraždu v důsledku strachu z neznámé nákazy či plošné karantény, která v podstatě znamenala zákaz vycházení kromě cesty do práce a na nákup? Na lidi působil omezený prostor, mohli se zhoršit vztahy v rodině, mohlo docházet k týrání osob rodinnými příslušníky…
Nemyslím si, že bychom zaznamenali více sebevražedných pokusů. To ale ukáží až statistická šetření. Takové údaje zatím nemáme. Karanténa, omezené vycházení a napětí určitě vytvořily prostor po eskalaci konfliktů mezi blízkými. Hlavně tam, kde existovaly problémy už dříve, před epidemií koronaviru.

Rozvinuly se u doposud „zdravých“ lidí duševní nemoci jako přímý důsledek strachu z neznámé nákazy a tvrdých opatření proti jejímu šíření?
Přímo „duševní nemoc způsobenou situací při Covid-19“ jsme, myslím, nepozorovali. Ale vzniklá situace, atmosféra ve společnosti, strach mají nepříznivé dopady na duševní pohodu lidí. Osoby, které jsou citlivější na stres, nebo se nacházejí v jinak nepříznivé životní situaci, jsou více ohroženy příznaky úzkostných poruch. Také ti, kteří se již dříve pro nějakou duševní nemoc léčili, nebo se léčí, jsou vystaveni většímu riziku, že se nemoc znovu projeví či zhorší. Za nejvíc ohrožené považuji v tomto kontextu lidi opuštěné, s minimem sociálních vazeb, bez možnosti korigovat své obavy, požádat o pomoc, o blízkost.

Přibylo nových akutních případů za uplynulé čtyři měsíce v porovnání s dlouhodobým průměrem?
Akutních případů v psychiatrický ambulancích je nyní asi o něco víc, přesná čísla nemáme. Mísí se s pacienty, kteří již byli v péči dříve, přicházejí k odloženým kontrolám, někdy i s novými obtížemi. Čekáme, že se nárůst nejspíše úzkostných a reaktivních poruch bude projevovat ještě i v dalších měsících. Na psychiatrických lůžkách v léčebně zatím žádný rapidní nárůst nepozorujeme. Samozřejmě jednotlivé případy jsou.

Jednalo se například častěji o seniory? Nebo ti naopak zpočátku velice extrémní situaci zvládali lépe – zažili válku a nežili celý život v blahobytu jako dnešní mladá generace…
Senioři jsou citlivou, ohroženou skupinou, ale i u nich je zvládání podobné situace hodně individuální. Záleží na kondici, podpoře blízkých, dalších onemocněních, kterými mohou trpět, zaangažovanosti v aktuálním dění. Proměnných je příliš mnoho. A životní zkušenosti jsou jen jednou z nich.

Odborníci si dělali starosti také o děti, jak situaci zvládnou. Máte přehled i o dopadech na nejmladší generaci?
Žádné přesné informace o dopadech na dětské psychiatrické pacienty nemám. Naše dětské oddělení fungovalo po celou dobu karanténních omezení, mělo nastavena pravidla, abychom co nejvíce potlačili riziko vzniku ohniska nákazy koronavirem. Situaci jim komplikovala nemožnost prezenční školní výuky, ale i s tím se oddělení ve spolupráci se školou vypořádalo. Vynechání standardní školní výuky považuji za problém, který bude mít negativní dopad. Jak a zda společnost akceptuje omezení vzdělávání dětí, dle mého názoru hodně vypovídá o tom, jak je vzdělávání pro společnost důležité. Jaké máme priority.

Nejen Českou republiku čeká „druhá vlna“ epidemie. Jak situaci po duševní stránce lépe zvládnout?
Asi už budeme trochu lépe připraveni, vyzkoušeli jsme si, že spoustu věcí zvládneme. A velmi prospěšné by bylo naučit se vypínat televizi, vypouštět mediální tlak, dávkovat a filtrovat informace. Za velké morální vítězství bych považovala, kdybychom všichni dokázali upustit od nepřátelských projevů vůči lidem, kteří s nemocnými koronavirem pracují či jsou sami nemocní nebo jen pro podezření na onemocnění vyšetřovaní.

Úzkost je přirozenou reakcí?
Úzkost je evoluční mechanismus, pomáhala nám přežít, zůstat ostražití, vyhnout se neznámému nebezpečí. Takže ano, je přirozená.

Jak má duševně zdravý člověk zacházet s úzkostí a strachem, pokud je bude znovu prožívat v příštích týdnech?
V příštích týdnech stejně jako jindy. Zapojit selský rozum, nezveličovat nebezpečí ale zároveň nepodceňovat ochranu. Nenechat se zahltit negativními nebo dokonce poplašnými zprávami. Neodsouvat na druhou kolej důležité věci v životě - své blízké, své povinnosti, své radosti.

Jak poznám, že nejde o normální úzkost, ale úzkostnou poruchu?
Podezření je třeba pojmout, když úzkost, nebo její skryté projevy, třeba i tělesné, prosákne do každodenního života natolik, že ho omezuje, narušuje. Ale skutečně poznat úzkostnou poruchu by měl odborník.

Věnujeme se obecně dostatečně duševní hygieně? Nepodceňujeme ji?
Hodně o ní mluvíme, čteme, píšeme, ale na skutečnou realizaci u sebe samých si většinou vzpomeneme, až když je trošku pozdě. Možná i proto, že něco pro sebe udělat vyžaduje nejprve vynaložit energii.

Nejlepší „duševní hygiena“? Máte recept, jak se "nezbláznit"?
Tolik moudrých lidí o tomto tématu napsalo tolik moudrého! Nejlepší recept stejně neexistuje, každý jsme jiný, měníme se. A bláznit je lidské.

Jak je důležité mluvit spolu, zajímat se o to, co tíží blízkého člověka? Poukazují lidé v ordinaci, že jim rodina nechce naslouchat?
Důležitější než mluvit, je opravdu poslouchat. Bez zájmu o druhého, bez přemýšlení o druhém nemůže být o blízkosti řeč. Když dojde k narušení vztahů mezi lidmi, je to samozřejmě jeden z problémů, na které pak poukazují třeba i v ambulanci.

Taky úsměv a snaha odlehčit atmosféru, i když je to někdy těžké, možná udělají hodně…
Určitě neuškodí. I když spoléhat se, že všechno vyřeší úsměv, by bylo naivní. Ale víte, že když se usmíváme, změníme k lepšímu i svou vlastní náladu? Tak proč to nezkoušet? Určitě to mohu jedině doporučit.