Na mnoha jiných místech v České republice, kde Deník testoval ochotu i znalosti lidí, se náhodní chodci tvářili, že člověka na zemi nevidí.

V Olomouci to bylo jiné: všichni se ihned pokoušeli zjistit, co zhroucenému je a?chtěli přivolat sanitku. V ten moment redaktoři Deníku vysvětlili, že muži ve skutečnosti nejde o život.

„Co mi v to chvíli běželo v hlavě? Byla jsem překvapena. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale bylo mi jasné, že něco udělat musím. Podívala jsem se, co mu asi může být. Chtěla jsem přivolat sanitku,“ popisovala třicetiletá účetní z Olomouce.

Podobně situaci popisovala padesátiletá chovatelka z Olomouce. „Byl to šok. Hlavně jsem v tu chvíli vůbec netušila, co mám dělat. Chtěla jsem vytočit 155,“ líčila.

Obě ženy přiznaly, že samy by první pomoc nezvládly. „Jsem špatná z toho, že fakt nevím,“ přiznala starší z dam. „Pokud by mě po telefonu vedl někdo z dispečinku záchranky? To bych se určitě snažila pomoci. Zkusila bych to,“ uvedla mladší.

Třicetiletý vědecký pracovník z Univerzity Palackého rovněž přistoupil k figurantovi a snažil se zjistit, jaký má problém. „Otočil jsem ho a chtěl zavolat záchranku. Nevěděl jsem, co by mu mohlo být,“ reagoval muž.

„Naznačoval, že nemůže dýchat,“ popisoval situaci. Přiznal, že sám by si asi se záchranou neporadil. „Pokud by mi někdo ze záchranky po telefonu radil krok za krokem, určitě bych pomohl,“ dodal.

Redaktoři Deníku děkují všem lidem, na kterých prověřovali ochotu pomoci, děkují a omlouvají se nepříjemnou situaci, do níž je během testu dostali.

První pomoc? Lidé tápou, chybí i odhodlání

Lidé ve většině případů neumějí poskytnout první pomoc. Ukázal to průzkum Deníku a potvrzují to zkušenosti lékařů olomoucké zdravotnické záchranné služby.

Navíc pokud by ji měli dát cizímu člověku na ulici, raději nezasáhnou vůbec. Přitom včasný zákrok kolemjdoucích, například při zástavě srdce, může zachránit člověku život.

Z ankety, v níž Deník oslovil deset nakupujících v obchodním centru Olomouc-City, vyplynulo, že pět z nich by sice umělo zastavit tepenné krvácení, ale v případě pomoci člověku v bezvědomí by správně postupoval jediný.

„Do takové situace jsem se dostal už dvakrát: jednou jsem možná tomu muži zachránil život, podruhé už bylo pozdě. Vždy šlo o zraněné řidiče při autonehodě,“ uvedl pětatřicetiletý muž, sám řidič z povolání. Jako jediný z deseti oslovených dokázal správně popsat postup první pomoci v obou vybraných případech – bezvědomí a tepenného krvácení.

Několik lidí v anketě rovnou přiznalo, že by si nevědělo vůbec rady, dvě ženy předpovídaly, že při pohledu na člověka v bezvědomí či tekoucí krev by okamžitě zkolabovaly. „Bezvědomí? To opravdu nevím, co bych udělala. A při pohledu na krev je mi špatně,“ reagovala pětačtyřicetiletá žena z Olomouce. „Nevěděla bych si rady. Udělalo by se mi zle a nakonec by zachraňovali také mě,“ zažertovala o tři roky starší žena z Újezdu u Uničova.

Čtrnáctiletá dívka sice přiznala, že se o základech první pomoci dozvěděla ve škole, ale sama by si pomoci netroufla. „Neuměla bych to. Raději bych někoho zavolala,“ uvedla. Její matka bez rozmyšlení a pochybení popsala, jak by postupovala v případě tepenného krvácení. U bezvědomí si však nebyla jista, jakou frekvencí nepřímo masírovat srdce.

Zachraňovaného by také „položila“ do stabilizované polohy, v níž by jej však nemohla resuscitovat. „Zapomněla jsem poměr. Něco nás učili ve škole, teď se to změnilo. Asi bych to ale sama ani nezkoušela a okamžitě přivolala záchranku,“ rezignovala žena, která zrovna minulý týden absolvovala v práci školení o první pomoci.

Nepříliš dobré zkušenosti se znalostmi první pomoci a ochotou přiložit vlastní ruku k záchraně života cizího člověka na ulici potvrdil i zástupce ředitele Zdravotnické záchranné služby Olomouckého kraje Jan Weinberg.

„Pokud je na místě laik, tak se většinou do našeho příjezdu neděje vůbec nic. Zavolají pomoc, ale aktivně nezasahují,“ uvedl Weinberg. Odhadl, že tak v jednom, nejvíce ve dvou případech z deseti se na místě najde někdo, kdo se pokusí poskytnout první pomoc. Většinou to ani neumí.

Jiné zkušenosti má s tím, pokud jde o záchranu v domácím prostředí někým z blízkých nebo třeba v pracovním kolektivu. „Snaží se a naše operační středisko je při záchraně vede krok po kroku, dokud nepřijedeme. Taková pomoc má obrovský význam,“ popisoval Jan Weinberg. „Častěji se setkáváme s pomocí při autonehodách, kdy se najde někdo, kdo zastaví a je schopen poskytnout první pomoc,“ doplnil.

Přestože i samotná krajská záchranná služba nabízí například školám exkurze, při kterých žáky a studenty seznámí se zásadami první pomoci, zájem o osvětu přes její neznalost není velký. „Spíše výjimečně. Lidé o první pomoc moc zájem nemají,“ poznamenal Weinberg.

Připomněl, že podle zkušeností lékařů je pro záchranu života při zástavě oběhu nejpodstatnější masáž srdce. Pokud má zachránce zábrany před dýcháním z úst do úst například kvůli riziku infekce, postačí pokud provede nepřerušovanou srdeční masáž až do příjezdu sanitky.

Poměr při současném poskytování umělého dýchání a srdeční masáže je třicet stlačení a dva vdechy za minutu.