Michaela Johnová.
Věk: 31 let,
Povolání: lektorka Muzea umění,
bydliště: Hněvotín.
V Hněvotíně jsme si koupili dům před třemi a půl roky. Považujeme se za staromilce a zachtělo se nám určitého zklidnění, k němuž vesnice může vybízet. Hledali jsme domky v různých obcích, ale nakonec se nám nejvíc zalíbil tento hněvotínský. Byla to srdeční záležitost.
Trochu jsme ale podcenili blízkost Olomouce. Kvůli ní už Hněvotín nemá pravý vesnický ráz a pořádek. Ztrácí se kontinuita. Mnoho lidí sem jezdí jen bydlet, pracují ve městě a vůbec se neúčastní veřejného života. Když loni obec vyzvala obyvatele k úklidu lesa, z třinácti set lidí pomohlo jen osmdesát.
Přišla jsem na vesnici za klidem, ale kolem domu nám vede rušná silnice, po které jezdí kamiony. Tato cesta navíc rozděluje ves na dvě části. Není snadné ji přejít, a tak si každý žije na té své půlce. Tvář vesnice i okolí se navíc neustále mění, majitelé pozemků staví satelitní čtvrti a nedaleko by měl vzniknout technologický park. Myslím si, že nové stavby vůbec nerespektují charakter krajiny a nemám dobrý pocit z toho, co po nás zbude pro budoucí generaci.
Místo, aby mi uklidnění přinášela celá vesnice a okolní příroda, stahuji se stále více do sebe, do uzavřeného prostoru naší zahrady a domku. Tam zejména cítím klid na práci a tvorbu. Největší výhodou našeho bydlení je tak naše zahrada, pěstuji květiny a trochu zeleniny a všechnu energii, kterou do ní na jaře vložím, mi pak celý rok vrací. Město mi vůbec nechybí, bydlela jsem v Olomouci i v Praze, takže jsem si městských výhod užila dost.
Denisa Mikolášková
