V ruce fotoaparát, bloček a propisku. „Vy jste od pojišťovny?“ ptají se mě místní, kterým vydatný déšť poničil domovy.

„Ne, od novin,“ odpovídám a zjišťuji, co všechno jim voda vzala. Výčet je dlouhý a někteří se slzami v očích sledují, jak během chvíle voda dokáže zničit to, co dlouhá léta budovali.

Ale od začátku. Ze sobotní dopolední pohody mě vyrušil telefonát od redakčního fotografa. Než jsem hovor přijala, v duchu jsem si říkala, že víkend už pohodový rozhodně nebude.

„Pohroma!“ první slovo, co vypustil kolega Jiří Kopáč z úst mnou škublo.

„Novosadská, Zolova, Řepčínská pod vodou. Něco jsem nafotil. Hrůza,“ znělo z mobilního přístroje. čtěte více ZDE

Hm, takže rychle na sebe kalhoty, tričko, boty, klíče od auta a vyrážím do terénu. V autě jen přemýšlím, kam zajedu jako první. Po cestě mám Novosadskou. Takže první tam.

„Vodu jsme měli až skoro u vchodu. Ještěže tu byli hasiči a dali nám sem pytle. Ale jinak se nic vážného nestalo,“ říká Petr, který v ulici podniká.

Mezitím obrovskou kaluží, která po spoušti zbyla, projede padesátkou černé sportovní auto. Ohodí nás oba.

Mokrá pak mířím na Zolovu ulici. Míjím nedávno opravené fotbalové hřiště, ve kterém by se nyní dalo plavat. Zastavuji u bytových domů na Jižní ulici, protože zde majitelé garáží odčerpávají vodu a uklízí bláto.

„Před domem nám tekla řeka. Valila z toho malého potoka, přes cestu až před náš barák. No hrůza. Naštěstí nám to jen zatopilo garáže, sklepy jsou v pohodě. Ale u mateřské školky, tam je spoušť. Katastrofa,“ popisuje Pavel Lón. čtěte více ZDE

Sedám do auta. Musím k mateřské škole. Už z okénka sleduji tu pohromu.

„Už to máme skoro uklizené. Voda sice byla všude, ale běžte se mrknout do hospody, tam jim to vzalo plot,“ posílá mě o dům dál školník Jiří Pácl.

Oblíbená letní zahrádka ve Slavoníně to také schytala? Opravdu. Na dvoře nezbylo po přívalových deštích skoro nic. Ani plot. Voda jim dokonce z udírny rozvěšela po stromech uzeniny.

„Však se pojďte podívat, co se tady stalo. Ukážu vám to. Tady nám voda zbourala zeď. A ten bordel co vidíte, to je taky její vina,“ ukazuje majitel rodinného domu i hospody Miroslav Skopal.

Pak mě po spoušti provází jeho maminka. Ukazuje na dvoumetrovou díru v zemi, zbytky cihel rozeseté po jinak upraveném trávníku. Podle map na zdech byla voda dva metry vysoko. V očích se jí lesknou slzy. „Čtyřicet let se snažíme si to tady upravit, aby to bylo hezké a pak přijde tohle,“ smutně obhlíží binec, který voda na pozemku zanechala.

Po dvoře se s kolečky či jiným nářadím prohání asi dvacet lidí. Všichni majiteli pomáhají s úklidem. Trvat to bude asi dlouho, ale ve větším počtu to půjde určitě rychleji.

Když odcházím, všichni se usmívají a čekají na pojišťovacího agenta. Hlavou mi prolétne, že majiteli voda způsobila škodu za desítky tisíc, možná i více, ale pomoc přátel a kamarádů je pro něj k nezaplacení.