Z tradice se v každém svazku na prvním místě uvádí, k jakým změnám v tom či onom roce došlo v městském místopise, jinými slovy: co se právě zbouralo a co se zase postavilo. Takové podrobnosti nepostrádá ani svazek V., zahrnující historii let 1905 až 1910.

Dozvíme se tam tedy mimo jiné, jak se Olomouc v obou směrech změnila před rovnými sto lety. Z mnoha takových zajímavých změn si dnes prozatím vyberme alespoň jednu, toho roku patrně největší.

Před sto lety totiž přestal v Olomouci existovat zvláštní pevnostní objekt táhnoucí se po západním okraji historického městského centra, kterému se říkalo Vodní kasárna.

Počátek už před staletími

Pojem „Vodní kasárna“ žije v Olomouci dodnes, i když poněkud nepatřičně. V místopisné literatuře se jím označuje díl zachovaného hradebního valu dávné tereziánské pevnosti, který v délce necelých dvou set metrů provází z jedné strany třídu Svobody a z opačné strany Mlýnskou uličku.

Dlouho pustnoucí objekt prošel v roce 1998 důkladnou památkovou obnovou a komerčně využívaný dnes patří k tomu, čím se město může chlubit. S jeho kasárenskou minulostí to však bylo trochu složitější.

V místech, kde objekt našeho zájmu stojí, nikdy nic jiného než pevnostní stavba nebylo. Co je město městem, tudy vždycky vedla linie hradeb obklopujících je ze všech stran.

Na západní straně sledovala v mírném oblouku tok umělého vodního kanálu – mlýnského náhonu – vytvořeného už někdy ve 13. století hned při zakládání města (a zrušeného teprve v roce 1952). Šlo původně o dvě souběžné hradební zdi, zvnějšku nižší, zevnitř zhruba o polovinu vyšší.

V místech, kam k hradbě dospěly z obou hlavních náměstí městské ulice Litovelská (dnešní Riegrova), Střední (Pavelčákova) a Dolní (dnes Lafayettova), byla souvislá hradba přerušena třemi branami se shodnými názvy jako zmíněné ulice: Litovelská, Střední a Dolní.

O kus dále pak následovala brána Blažejská, po roce 1699 nahrazená na jiném místě branou Kateřinskou. V této podobě zůstala celá tato část městského opevnění – mnohokrát ovšem opravovaného a doplňovaného – možná pět set let.

Ze starého nové

Změnu přinesla až výstavba mocné pohraniční pevnosti v čase vlády Marie Terezie po roce 1742. Nové pevnostní objekty – valy vybíhající do mocných bastionů, ravelíny, systémy vodních příkopů a mnoho jiných – stály nyní dál od chráněného města, tedy zpravidla i před dávnou linií středověkých hradeb.

Zdánlivě už bezcenné zdi od Litovelské až po Kateřinskou bránu však ze služby zcela vyřazeny nebyly. Dostaly pouze jinou formu i jiné poslání.
Na přestavbu tohoto úseku městského opevnění došlo až na konci celkové výstavby po roce 1756.

Na místě starých hradeb po levém břehu vodního toku byl v celé délce blížící se jednomu kilometru vystavěn dvacet až čtyřiadvacet metrů široký val, jehož menší část si můžeme zblízka prohlédnout ještě dnes.

Nad klenutými místnostmi o síle cihlových stěn 2,6 metru u země (nahoře ve výšce sedmi a půl metru „jen“ 1,3 metru) však bylo ještě jedno podlaží, vyhlížející svou sedlovou střechou krytou břidlicí poněkud civilněji.

Přesto měl celý dlouhý objekt úlohu válečnou jako obranyschopné útočiště i v době, kdyby nepřítel přece jen prolomil linii hlavního opevnění vpředu.

Nejpodstatnější funkcí nového objektu však byla možnost ubytování posádky v poschodí, ustájení koní, uložení výstroje a výzbroje dole. Dohromady tedy kasárna. A protože vyrůstaly přímo z vody, říkalo se jim Vodní kasárna.

Ale i tak tento název příslušel jen části celého objektu, neboť zejména jeho prostřední díl (právě ten, který nám zůstal zachován) musel poskytnout prostor strategicky důležitému obilnímu mlýnu, jemuž se říkalo Kamenný (po roce 1875 Passingrův).

Až do roku 1831 zde bývala vojenská pekárna (než se mohla přestěhovat do „podkovy“ bastionu č. XIV pod Špitálskými kasárnami), vešla se sem také strážnice Terezské brány i jiná „nekasárenská“ zařízení.

Jinak byl i tentokrát celý skoro kilometrový objekt přerušen branami na tři nestejně dlouhé díly. I brány byly ovšem v čase výstavby tereziánské pevnosti zcela přestavěny.

Litovelská se sice změnila jen na branku pro pěší, zato však doprostřed mezi bránu Střední a Dolní byla představena ještě nejmocnější z městských bran, dodnes zachovaná brána Terezská.

Časy se mění a pevnost s nimi

Ve vzpomenuté podobě, ve které tzv. Vodní kasárna přečkala pruské obležení roku 1758, sloužila v podstatě bez větších změn ještě tři čtvrtě století, naštěstí už bez válečného využití.

Za tu dobu se však patrně stačily projevit i zápory celého poněkud zvláštního objektu, možná už i jeho nadbytečnost. S přihlédnutím také k hygienickým problémům ubikací postrádajících kanalizaci byla v roce 1834 jeho celá jižní polovina – úsek mezi Střední a Dolní branou i část od Dolní brány ke Kateřinské – přestavěna.

S výjimkou budovy mlýna zde bylo odbouráno horní patro, nad zbylým přízemím zesílena klenutí na devadesát centimetrů, napěchována vrstva jílu proti prosakování dešťové vody a nakonec navezena hlína a povrch zatravněn.

V původním stavu zůstala pak ještě dalších osmdesát let pouze část nejdelšího úseku mezi Litovelskou a Střední branou (přibližně od Barvířské ulice k Pavelčákově), která tedy měla stále ještě nárok na název Vodní kasárna.

Smutnou, značně problematickou, ale přece jen patrně největší proslulost získalo po přestavbě nové využití úseku od Dolní brány k pozdější tržnici, kde byla zřízena garnizonní věznice, jak nás poučuje bronzová pamětní deska na zdi protilehlé budovy německého gymnázia, využívané dnes Přírodovědeckou fakultou UP.

Konec nadvakrát

Když byla po letitých jednáních a žádostech Olomoučanů už zbytečná pevnost z tereziánských časů v roce 1886 (resp. 1888) konečně zrušena, nebyla pochopitelně k ničemu ani Vodní kasárna.

Překážela navíc zamýšlenému stavebnímu rozvoji města a představovala nesmírný problém dopravní, i když už byly dříve strženy staré brány. V roce 1878 byla zbořena brána Kateřinská, Střední brána v roce 1883 a Dolní o rok později.

Litovelská branka byla odstraněna již roku 1882, ale na památku přenesena z prostoru dnešního náměstí Hrdinů na kraj tzv. Jánského stromořadí, pozdějších Čechových sadů.

Docela první rozhodnutí o bourání celého objektu, zahrnovaného pod název Vodní kasárna, padlo na zasedání městské rady olomoucké až 1. února 1904.

Týkalo se však jen 225 metrů dlouhého úseku od současné Lafayettovy ulice k tržnici, v plánech pevnosti nazývaného „General-Abschnitt 7-8“, který až do roku 1903 sloužil nechvalně známému vojenskému vězení.

Od 1. března 1903 už totiž fungovala garnizonní věznice v novostavbě na Envelopě a „oživené hroby“ v pevnostním valu (jak je nazval někdejší vězeň a spisovatel Karel Sabina) byly zbytečné.

Představovaly však mimo jiné zásobu obrovského množství stále kvalitních cihel použitelných jinde. A tak byl celý úsek velice vehementně ještě do konce roku 1904 zbourán, aniž by se tím získalo nějaké stavební místo.

V uvolněném prostoru se tedy nic nového nepostavilo a už asi nepostaví.

Podobná situace nastala počínaje rokem 1908, když usnesením městské rady došlo na likvidaci dalšího dílu starého objektu od bývalé Litovelské branky až po dnešní ulici Pavelčákovu v délce přibližně 380 metrů.

Svou délkou i stavební hmotou tato část představovala největší díl staré a už zbytečné stavby a jeho bourání se protáhlo na dva roky.

Pro naše vzpomínání je významné nejen tím, že bylo završeno právě před sto lety (1910), ale že s ním ve skutečnosti navždy zmizelo to, čemu se říkalo Vodní kasárna.

Dál už zde nebylo nic

Ani na místě před sto lety odbouraného objektu se již nic nového nepostavilo. Došlo tím však k jakémusi „provzdušnění“ zástavby a umožnilo to také rozšíření komunikace odedávna nazývané Vodní ulicí na dopravně přijatelnou šíři.

Na protilehlé straně – přes tok mlýnské strouhy – už probíhala reprezentační okružní třída Josefa z Englů (třída Svobody) provázená neméně reprezentačními budovami včetně německé obchodní akademie, evangelického kostela a budovy krajského soudu.

Odkrytá fronta Vodní ulice však proti nim vypadala více než uboze.

„Bylo by žádoucno,“ poznamenal již neznámý autor příslušné statě ve Statistické ročence hlavního města Olomouce (sv. VI.; 1911–1918), „… aby novostavbami byly zakryty zadní strany domů z ulice Litovelské a Horního náměstí, které neskýtají příliš pěkného pohledu.“ (Jenže i po rovném století má tento pohled stále ještě jisté „mezery“.)

V radě města Olomouce i ještě v prvorepublikovém městském zastupitelstvu přišla vícekrát na přetřes myšlenka na zbourání i posledního zbytku hradebního valu z tradice pojmenovaného „Vodní kasárna“.

I tento zbytek sice patřil od roku 1896 městu, Passingrův mlýn do něj zabudovaný však ne. Ale majetkoprávní záležitosti samy o sobě dnes už vzácnou památku nezachránily. Městští představitelé se nedokázali shodnout zejména na tom, co udělat s vyšetřeným místem.

Báli se možná „nepříliš pěkného pohledu“ do tenkrát už hodně zpustlého Uhelného rynku a k dávno zrušenému měšťanskému pivovaru.

A tak možná tyto rozpaky nám zachránily jednu z posledních památek na starou olomouckou pevnost a na fortelnost práce našich předků. Snad i kus představy o tom, co to byla Vodní kasárna.

´MILAN TICHÁK, autor je historik