„Řešíme vztahy v sociální skupině, šikanu nevyjímaje. Pak přichází pubertální odpor vůči autoritám, záškoláctví a experimenty s drogami. Následují první lásky, partnerské vztahy a pak se život pozvolna přesouvá do existenčních problémů. Dluhy, problémy s bydlením, exekuce," popisuje Dušan Gajdošík v rozhovoru pro regionální Deník, příběh nejednoho klienta.

S jak starými dětmi pracujete?
Snažím se soustředit hlavně na věk okolo 14 až 16 let, což je puberta a dospívání. Moje předem stanovená skupina je ale širší, od 10 do 21 let. Jde o výchovu klienta a budování si vztahu. Můžeme působit preventivně, ale není v našich silách úplně předejít tomu, kam může jejich život směřovat. Některé situace ale můžeme alespoň včas podchytit.

Dušan Gajdošík, 40 let
v organizaci Podané ruce pracuje 8 let

Nezisková organizace Podané ruce působí v Olomouckém a Jihomoravském kraji.

Pomáhá lidem v náročných situacích jejich života, a to ve dvou stěžejních oblastech: v oblasti závislostí a v oblasti práce s dětmi a mládeží.

Více informací na www.podaneruce.cz

Jak se vaše práce liší oproti nízkoprahovému klubu?
Nejdůležitější na naší službě je to, že pracujeme s uživateli v jejich přirozeném prostředí. O to víc se pak oni přirozeně chovají. Mají tendenci se rychleji otevřít a svěřit se s problémy. Ale vyžaduje to čas a ne málo.

V jakých lokalitách v Olomouci působíte?
Mám dvě a docházím tam minimálně jednou týdně. Sídliště Černá cesta a pak velká část okolo lokality Hotelový dům. V Olomouci je míst, kde by mladí potřebovali pomoct hodně, ale nedá se to kapacitně a časově zvládnout. Třeba Tabulový vrch, Neředín. To jsou lokality, které nemusí vykazovat známky nějakého ghetta, přesto i tam je naše práce potřebná.

V čem vidíte největší problém?
Období dospívání je psychicky náročné a celkově bezprizorní pohyb na sídlišti bez cíleného záměru dětem vůbec nesvědčí. Nejvíc je totiž ohrožený člověk, který nemá co dělat. Většina z těch dětí do klubu nikdy nepřijde a později vypadnout ze sítě jakýchkoli služeb. Když je v terénu včas podchytíme, můžeme působit alespoň preventivně, včas je upozorníme na rizika a předáme jim informace.

Jak dlouho v terénu pracujete a jak těžké je přiblížit se ke klientům?
Práce s dětmi v terénu dělám už deset let. Za tu dobu mi odrostla celá jedna generace. Hodně funguje to, že se rodiny a děti mezi sebou znají a předávají si o pracovníkovi informace navzájem. Ovšem trvá minimálně rok, dva než se nějaký vztah naváže. Nedovedu si představit, že by sociální pracovník začal něco vážnějšího řešit dřív než za rok.

Přibývá v Olomouci lidí, kteří potřebují vaši pomoc? Jaká je situace?
Narůstá bezdomovectví, a to i z řad našich klientů. Je to alarmující, s tím jsem se předtím nesetkal. Člověku je dvacet a skončí na ulici. Neměli se kde uchytit, neměli uplatnění, perspektivu a tohle mě trochu děsí. Je to problém, který bude zřejmě narůstat, nůžky sociálních rozdílů se prudce rozevírají. Kromě toho přibývá i lidí, kteří experimentují s lehkými drogami.

Než se důvěra mezi vámi a klientem vybuduje, chvilku to trvá. Máte už nějaké pozitivní výsledky?
Před pár dny jsem mluvil s klučinou, kterého znám jako školáka. Pamatuji si na něj, když byl v partě a hráli si na gang. Dělali různé blbosti, měl problémy s policií. Ale teď je mu dvacet, dokončil učňák, má práci a vážně uvažuje o maturitě. Říkal mi, že by ho bavilo pracovat s našimi klienty. Je to chytrý kluk, který pochopil, že existují základní pravidla. Už to nejsou jen naučené povrchní pózy, které vykládá, protože je okolí chce slyšet.

Takže máte i příběhy s pozitivními konci…
Nejsou jich plné statistiky, to jistě ne. Znám ale minimálně čtyři případy lidí, kteří mi prošli pod rukama už od svých deseti let a teď mají rodiny, děti a stálou práci. Jeden klučina dělá manažera směny v supermarketu, je to chytrý kluk. Ti všichni žijí normální život, potýkají se se stejnými problémy jako my. Dokázali se ale postavit na vlastní nohy a to je obrovská satisfakce. Je to asi to nejvíc, co za tuhle práci můžu dostat.