„Některé jednotky v opevněných bunkrech, třeba v Michalském výpadu, se bránily do poslední chvíle. Bojovalo se v ulicích, v některých oblastech velmi zuřivě. Někde Němci vyklízeli pozice a snažili se stáhnout, jinde, třeba na Novém Světě, na Nových Sadech či Povlu, byl odpor velmi silný až do nočních hodin 8. května," popisuje v rozhovoru pro Olomoucký deník Karel Podolský, historik Vlastivědného muzea v Olomouci.

Jaká nálada na Olomoucku panovala v posledních měsících války?
Olomoučané se s konkrétními projevy války častěji setkávali už v průběhu roku 1944. Hlavně kvůli tomu, že nad městem přelétávala spojenecká bombardovací letadla. Okolo Olomouce byl ale víceméně klid. Naplno se válka začala projevovat až v prvních měsících roku 1945, a to hned v několika rovinách.

Co se dělo?
Na železniční trati mezi Přerovem a Prahou se objevovaly první transporty vězňů z koncentračních táborů, především z Osvětimi. Druhým, ještě bezprostřednějším střetem s válečnou realitou byly přesuny skupin zubožených zajatců, převážně sovětských. Olomoucí procházela i takzvaná kolona D, ve které šlo asi sedmnáct tisíc lidí. Několik set jich tady zůstalo, v prostoru Androva stadionu a ve škole v Hodolanech. Němci je pak využili jako pracovní sílu při zákopových pracích a při budování obranných postavení v okolí Olomouce. Zákopníky dodával také olomoucký pracovní úřad, postupně se jednalo o pět až šest tisíc osob. Ve velmi složitých podmínkách se tam pracovalo v podstatě nepřetržitě.

Olomoucký historik Karel Podolský v ruce drží originál Rozkazu vojenského velitele města Olomouce č. 1 ze dne 8. května 1945

Olomoucký historik Karel Podolský v ruce drží originál Rozkazu vojenského velitele města Olomouce č. 1 ze dne 8. května 1945. Autor: DENÍK/Petra Pášová

Pavelčákova - podle padlého odbojáře

Měli lidé informace o blížícím se konci války?
Informace byly poněkud rozporuplné. Samotné sovětské vedení totiž předpokládalo, že klíčová města, Ostrava a Brno, budou osvobozena dříve, než k tomu ve skutečnosti došlo. K nástupu vojsk 4. ukrajinského frontu pod velením armádního generála Jeremenka, která nakonec útokem ze severu Olomouc osvobodila, tak došlo až v posledních dubnových dnech. Z jižní strany dosáhly jednotky 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Malinovského po osvobození Brna pouze linie mezi Prostějovem a Tovačovem, kde se odehrály poslední vážné střety. Dokonce i úplně poslední tanková bitva druhé světové války na našem území.

Jak to bylo na Olomoucku?
Tady první oddíly Rudé armády postupovaly směrem od Šternberku, a to přes Bělkovice, Dolany a Svatý Kopeček směrem k olomouckému nádraží. Mezi sovětskými vojáky byly největší ztráty na Uničovsku a Šternbersku, velmi krvavé boje probíhaly zejména v prostoru Uničov Renoty Dětřichov.

Předpokládám, že v tu dobu Češi cítili, že se konec války blíží.
Německá strana vyzývala své obyvatelstvo k opuštění města již od poloviny dubna. Vedení města v čele se starostou tak učinilo 6. května. Češi konec války toužebně očekávali. Ovšem to, jak dlouho ještě budou boje trvat, neuměl nikdo odhadnout. První květnové dny lidé trávili převážně v krytech a ve sklepeních v obavách před nálety. Jeden větší se odehrál k večeru 4. května, některé bomby tehdy dopadly i do středu města. V posledních dnech se už nálety ani nevyhlašovaly, ohrožení se stalo nepřetržitým. Lidé se snažili hlavně přežít.

Zapojovali se i v posledních dnech do nelegálních odbojových skupin?
Samozřejmě. Vedle padlých vojáků Rudé armády máme i oběti na české straně mezi civilisty. Ostatně některé z nich připomínají i dnes názvy ulic ve městě. Například Pavelčákova byla pojmenována na památku zastřeleného člena vedení Moravské brigády Jaroslava Pavelčáka. Velmi cenné mimo jiné bylo, že se v tomto období podařilo příslušníkům ilegálního odporu zakreslit některá budovaná německá opevnění a informace předat sovětské straně. Určitě to pomohlo ušetřit spoustu životů.

Osvobozování Olomouce 
*Na území Olomouce padlo v boji nebo zemřelo na následky zranění 156 rudoarmějců.
Statistiky uvádějí v tehdejších okresech Olomouc-venkov 144, Šternberk 346 a Litovel 34 obětí. 
Na ústřední hřbitov v Olomouci bylo po osvobození svezeno a pochováno z celé střední a severozápadní Moravy celkem 1435 padlých sovětských vojáků.

*Město Olomouc se stalo v německých plánech důležitým bodem obrany před očekávaným útokem Rudé armády od východu. 
Součástí obranného systému bylo přibližně patnáctikilometrové obranné pásmo, tvořené třemi liniemi zákopů vně i uvnitř města. 
Využity byly i zachované části původní bastionové pevnosti. V ulicích byly rozmístěny protitankové zátarasy, vybudována palebná dělostřelecká a kulometná postavení. Mosty byly podminovány.

*Prostor střední a severní Moravy měly za úkol bránit jednotky armádní skupiny Mitte, zejména pak 16 divizí první tankové armády (zhruba 200 tisíc mužů) s cílem zajistit ústupové cesty směrem do Čech. Na straně druhé mělo velení 4. ukrajinského frontu v prostoru Ostravy k dispozici přibližně 265 tisíc vojáků soustředěných do 40 střeleckých divizí.

*V roce 1944 žilo v Olomouci z celkového počtu 74 tisíc obyvatel necelých 20 tisíc Němců. Na konci roku 1946 jich ve městě zůstala pouze přibližně desetina. Mnozí z nich byli nakonec stejně odsunuti, mezi nimi i lidé ze smíšených manželství a prokazatelní antifašisté.

Ostřelování Sv. Kopečka

Kdy se boje v Olomouci rozpoutaly naplno?
K zahájení závěrečného útoku došlo v neděli 6. května. V situaci, kdy nepříznivé počasí omezilo možnosti leteckých útoků na obranné, hlavně dělostřelecké pozice nepřítele, byl rozhodující postup pozemních jednotek. Oddíly Rudé armády postupovaly přes Dolany. Okraje Olomouce, Chválkovic, dosáhly večer. Na jejich sílící dělostřeleckou palbu ale odpovídala i druhá strana. Němci ze svých opevněných pozic, které byly zejména na Envelopě, v Dobrovského ulici a na Andrově stadionu, kde byl obrovský muniční sklad, ostřelovali zejména Dolany a Svatý Kopeček. Poškodili i zdejší poutní kostel. Hlavní boje ale byly svedeny ve dnech následujících, 7. a 8. května.

Jak situace ve městě vypadala?
Sovětským vojskům se podařilo dostat od hlavního nádraží až do centra města. Bylo štěstí, že se podařilo zachovat dva strategické mosty. Jeden přes řeku Moravu v Komenského ulici, funkční zůstal i most nad železniční tratí v Hodolanech. Definitivně bylo město obsazeno až 8. května. Ještě během dne se někde bojovalo velmi zuřivě. Například na Novém Světě, Nových Sadech či Povlu. Někde ovšem Němci vyklízeli pozice a snažili se stáhnout. Definitivně byl zbytek města a okolí od německých jednotek vyčištěn 9. května.

To znamená, že se obyvatelé Olomouce probudili do 9. května a mohli si oddychnout?
Ano, lidé to tehdy vnímali jako dobu osvobození a míru. Současně však byla patrná i obrovská úzkost z předcházejících dní a hodin. Došlo i ke zbytečným ztrátám na životech a zraněním. Město bylo plné munice, techniky, ale už to bylo chápáno jako den míru.

Zničená lávka přes Moravu u Klášterního Hradiska. Květen 1945

Zničená lávka přes Moravu u Klášterního Hradiska. Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc

Oběti pomsty poražených i vítězů

Oddychli si lidé v celém regionu, nebo se ještě někde Němci bránili?
Ustupující německé jednotky způsobily nejen v okolí Olomouce, ale na mnoha místech Moravy ještě mnoho zkázy a neštěstí. Například v Leštině, obci nedaleko Zábřehu, vyvolal již takřka zbytečný útok na jedno z odjíždějících německých aut krvavou odplatu. Bylo zabito pět Čechů, tamních obyvatel. Ještě tragičtější ovšem bylo, že tento čin vyvolal další, mnohem hrůznější reakci z české strany. Již v době míru skupina zdejších rozzuřených mužů v čele s partyzány zavraždila patnáct místních Němců. Tím se ale vlna nenávisti nezastavila. Oběťmi pomsty „vítězů" se následně stali i další bezbranní lidé během dalšího krvavého masakru v sousední německé obci Vitošov.
Při rozhovorech s pamětníky jsem ale na vyřizování účtů narazil i v Olomouci. Týkalo se to jak Němců, tak údajných kolaborantů. V onu chvíli to bylo svým způsobem pochopitelné, těžko to lze ovšem jakkoliv obhajovat.

Ani takzvané Přerovské povstání neskončilo dobře.
Přerovské povstání z 1. května je jedním ze symbolů konce války v našem regionu. V tento den se mezi lidmi objevila informace o německé kapitulaci. Přerovští železničáři ve snaze rozšířit povstání i mimo město vypravili směrem na Olomouc vyzdobenou lokomotivu, která projela až do přednádražního prostoru k hodolanskému mostu. Rozhodný odpor z německé strany donutil lokomotivu k návratu, zlikvidován byl rovněž pokus o lokální povstání v Hodolanech. Krvavý epilog se pak odehrál na přerovském nádraží, kde v následných bojích padlo několik českých železničářů. Na druhý den bylo na střelnici na Lazcích popraveno jedenadvacet přerovských mužů a dva z Hodolan.
Obětí z různých důvodů bylo ale na Olomoucku více. Před pár dny, 20. dubna, jsme si připomněli památku osmnácti mužů ze Zákřova a okolí zastřelených v nedaleké osadě Kyjanice. O deset dní později přišlo o život sedm lidí v Přestavlkách. Vyvrcholením nacistického běsnění v posledních dnech války se pak stala javoříčská tragédie. Řádění nacistického komanda padlo za oběť osmatřicet mužů ve věku od patnácti do šestasedmdesáti let, obec Javoříčko byla vypálena.

Komenského ulice před příchodem Rudé armády - německý stíhač tanků Jagdpanzer

Komenského ulice před příchodem Rudé armády - německý stíhač tanků Jagdpanzer. Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc

Odsun olomouckých Němců

Jaká byla situace těsně po osvobození v Sudetech?
Němci s obavami sledovali postup frontové linie. Šířily se zvěsti o chování sovětských vojáků. Mnozí němečtí obyvatelé se snažili, i díky dlouhodobému působení nacistické propagandy, uniknout z jejich dosahu a před frontou utíkali.
Hned po válce bylo jasné, že prostor bývalé sudetské župy bude z národnostního hlediska „vyčištěn". Podobné to ale bylo i v Olomouci. Odsun německého obyvatelstva se připravoval již od konce roku 1945, v následujícím roce byl pak uskutečněn. Po válce provedené průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina Olomoučanů se s ním plně ztotožnila. Nenávist byla hluboká. Válka smazala z dřívějšího společného soužití Čechů a Němců vše pozitivní.

V Olomouci byly také internační tábory, jeden dokonce patřil k největším na Moravě…
Nové vedení města chtělo řešit německou otázku okamžitě. V prostoru Nových Hodolan, v prostoru sevřeném dnešní Vejdovského ulicí a třídou Kosmonautů, vznikl sběrný tábor pro německé obyvatelstvo s kapacitou dva tisíce osob. Patřil spolu s táborem v Opavě a Svatobořicích u Kyjova k největším na Moravě.

Podmínky tam prý byly strašné.
Bohužel je třeba říci, že olomoucký ústřední národní výbor, který měl tábor ve správě, tehdy situaci nezvládl. Vázlo zásobování, objevovaly se i případy zneužití moci a násilí ze strany dozorců. Odhaduje se, že tam následkem bití, nemocí a otřesných hygienických podmínek zemřelo okolo pěti set Němců. Jakkoliv podobné neutěšené poměry panovaly i v jiných internačních táborech, je to rozhodně kaňka v poválečných dějinách Olomouce. Menší tábor se nacházel i ve Slavoníně, kde bylo umístěno asi sto žen i s dětmi. Další, zhruba o dvě stě lidech, pak byl v Mariánském Údolí, s cílem zajistit výrobu v hlubočských železárnách.

Střely zasáhly orloj i Trojici

Po jak dlouhé době se život ve městě začal vracet do běžných kolejí?
V prvním období bylo zejména potřeba zajistit komunikace a stabilizovat zásobovací situaci. Osvobozovací boje se na městu hodně podepsaly, bylo nutné jej vyčistit od zátarasů a munice. Podle statistik městského úřadu bylo úplně zničeno asi sedmdesát pět domů, na pět set budov utrpělo těžké a zhruba 1500 lehčí škody. Pro Olomoučany byla nejviditelnějším důsledkem osvobozovacích bojů vážně poškozená radnice s orlojem. Střely se nevyhnuly ani sloupu Nejsvětější Trojice. Celkové škody vyčíslené po válce na majetku města i soukromých vlastníků výrazně převýšily částku půl miliardy korun.

Jaké přinesl válečný konflikt ztráty na životech?
V letech války přišlo o život, ať už ve věznicích, na následky útrap války nebo na frontě, zhruba tisíc Olomoučanů. V tomto čísle ale není zahrnuta jiná ztráta, na niž bychom neměli nikdy zapomenout, a to ztráta zdejšího židovského obyvatelstva. Skutečnost, že z původního počtu dvou a půl tisíce Židů se jich osvobození dožilo jen na 288, už pro nás zůstane trvalým traumatem.