Olomoucké kavárny: sláva a pád Národního domu

Poklábosit s přáteli u šálku dobré kávy nebylo v Olomouci ve druhé polovině 19. století nic neobvyklého. Kavárny lidé nevyhledávali zdaleka jen kvůli konzumaci černého nápoje – jednalo se hlavně o společenskou záležitost. Kavárenství už se zde tou dobou rozvíjelo dobrých sto padesát let.

Hovoříme však především o době, kdy se česká menšina v Olomouci snažila vyrovnat místním Němcům – a podobné místo ke společnému setkávání s puncem sounáležitosti Čechům chybělo. Dočkali se v roce 1887.

Tehdy postavila První česká stavební společnost v Olomouci při Ústřední rolnické záložně Národní dům. Stavba vzbudila velký ohlas, již dva roky předtím ji podpořili i slavní čeští hudebníci včetně Antonína Dvořáka – v Praze dokonce uspořádali koncert v její prospěch.

Novorenesanční rohový palác postavila záložna na místě několika domů v dnešní Sokolské ulici a ulici 8. května. Pojily se k nim zajímavé příběhy. V jednom z nich původně fungoval hostinec U modré hvězdy a v roce 1800 se v něm ubytoval ruský maršál Suvorov.

V Tiefenbachově domě zase byla už na počátku 17. století první modlitebna pro luterány v Olomouci.

Do české kavárny chodili rádi i Němci

Kromě kavárny byly v nové budově divadelní, koncertní a taneční sály a také hotel. Přestěhovala se tam drtivá většina českých spolků. Češi tedy měli „svou“ kavárnu a objevit se v ní patřilo k image správného vlastence.

Situaci tehdejšího národnostně podbarveného přístupu ke kavárenství výmluvně popsal olomoucký historik Milan Tichák:

„Česká kavárna v Národním domě byla podle všeho brzy vážným konkurentem tradičním podnikům i kvalitou služeb a přívětivostí prostředí. Našly sem cestu i vznešené osobnosti německé, jimž to ovšem německý tisk zle vytýkal, například posádkovému veliteli generálu von Schödlerovi či primadoně německé operety Untschové, pochopitelně i švihákům, kteří chtěli být uctívané dámě nablízku.“

Stejně ovšem tepal český tisk do svých „provinilců“.

Koncerty, plzeňské pivo a 80 pokojů

Jako první si kavárnu i restauraci pronajal hostinský Jan Kolář z Velkého Týnce. Hosté si sem mohli přijít zahrát biliár – byly zde hned tři kulečníkové stoly, ale také herna a dámský salon.

K příjemnému posezení byly nachystány domácí a cizí časopisy, čepoval se dolanský březňák a plzeňské pivo. Přímo v kavárně se pořádaly koncerty – tato tradice přetrvala prakticky sto let.

Ve třicátých letech už měl hotel osmdesát pokojů. První patro se může pyšnit secesním apartmánem s broušenými skly.

Za války se objevil nový název: „Grand Hotel Národní dům“.

Kultovní podnik a jeho konec

V roce 1957 připadl hotel podniku Restaurace a jídelny. Tradice spojení restaurace, zábavy a stylové kavárny se rozvíjela dál. Rozjařená šedesátá léta znamenala pro Národní dům jednu velkou plesovou sezonu.

Národní dům se zkrátka stal kultovní záležitostí. V hotelu – a tím pádem i v kavárně – se během několika desetiletí vystřídalo bezpočet osobností z kultury i politiky včetně všech československých prezidentů.

Dodnes kolují legendy o přehnaně úzkostlivém Antonínu Novotném a jeho ochrance. Příprava pokrmu hlavy státu musela podle vzpomínek šéfkuchaře projít hned několika zevrubnými bezpečnostními kontrolami.

Postupný úpadek provozoven Národního domu dovršila druhá polovina devadesátých let, kdy kavárna skončila úplně. Po letech čekání to nyní konečně vypadá, že se zvuk cinkání lžiček podbarvený tóny klavíru do tradičních prostor znovu vrátí.

I když celou přestavbu objektu provázejí nejrůznější komplikace a průtahy, návrat kavárny v plánech naštěstí nechybí. Jak bude vypadat?

„Od počátku výstavby Národního domu nebyla kavárna vždy tak velká, jak ji známe z posledních let. Byla menší, zhruba v rozměrech, ve kterých se nyní pro velký zájem obnovuje. Její obnovení by mohlo znamenat jakýsi návrat do původního začátku kavárenského života v Národním domě,“ míní kunsthistorička Slavomíra Kašpárková.

Karel Páral