„V Srbsku přiběhl jeden český dobrovolník, že potřebuje z něčeho vyrobit hole, protože jeden uprchlík přešel hranice se zlomenou stehenní kostí. Prostě s ní došel do EU, která pro něj představovala bezpečí, a pak se zhroutil," vybavuje si jeden z nejhlubších zážitků, kterých byla svědkem, pětadvacetiletá Barbora Hrabalová.

Dlouho se jí budou také před očima zjevovat mrznoucí lidé v rozpadlých botách.

Nezapomene ani na jeden poněkud nepříjemný zážitek.

„Dramatický moment jsme zažili ve slovinském městě Dobova. Lidé se při vydávání jídla začali strašně tlačit a začali být trochu agresivní, protože se báli, že na ně nezbude. Natlačili tak dav hlavně na malé děti u zátaras. To bylo nebezpečné, muselo zasáhnout několik policistů – dost důrazně, ale nikdo z nich nevytáhl ani obušek, měli velkou autoritu," popisuje Barbora Hrabalová.

Celkem má za sebou od loňského září do prosince čtyři výjezdy do míst, kde se kumulují uprchlíci.

Navštívila tranzitní místa ve Slovinsku, Srbsku nebo na maďarsko-rakouských hranicích.

Někde pomáhala jeden den, jinde zůstala několik dní.

Dobrovolnice Barbora Hrabalová pomáhala uprchlíkům na jihu Evropy

Velká spousta dětí

Všechno to šlo velmi rychle. Od okamžiku, kdy si začala s myšlenkou výjezdu vážně pohrávat, uplynul týden a už byla na cestě na hranice Maďarska a Rakouska.

Zásadní bylo v počátcích přesvědčit se, jak situace vlastně vypadá, a co je potřeba.

„Poprvé jsme vezli hračky z univerzitní sbírky, nebyli jsme si jistí, jestli budeme zrovna s tímto nápadem úspěšní, ale ukázalo se, že ano. Na nádraží Keleti i na hranicích byla velká spousta dětí a za rozptýlení při opravdu dlouhém čekání byly vděčné," říká studentka z katedry anglistiky a amerikanistiky.

S sebou se balila tak trochu, jako by jela kempovat. Nesměl jí chybět spacák, protože mnohdy přespávala v autě, nebo baterka.

Přestože ochranné pomůcky nebo dezinfekci třeba ve Slovinsku měli, v Srbsku se zásoba hodila. Tu poskytla Charita Olomouc, která s Univerzitou Palackého v Olomouci na výjezdech, jichž se Barbora Hrabalová účastnila, spolupracovala.

Prosili, a pak pomáhali

Nejtěžší byly podle mladé ženy pro uprchlíky situace, kdy byly rozdělované rodiny. Stejně tak nerozuměli běženci tomu, proč je někdo zadržuje.

Většinou však podle Barbory Hrabalové projevovali vděk za jídlo, oblečení i slušné chování.

„Jednou jsem přes zátarasy vydávala oblečení, zakopla jsem a zapadla mezi zátarasy a lavice, na kterých jsme měli oblečení. A všichni ti uprchlíci, kteří mě do té doby jeden přes druhého prosili o oblečení, najednou ztichli a začali mi skrz zátarasy pomáhat na nohy a pořád se ptali, jestli jsem v pořádku," přibližuje studentka.

Pravý uprchlický tábor viděla vlastně jen jednou, ve fázi, kdy se stavěl, a potom o měsíc později. Bylo to poblíž města Dobova ve Slovinsku.

„Podle mě to bylo mistrovství v improvizaci. Přijela firma, která staví svatební stany, postavily se tři velké a v nich se fungovalo. Pak dodali takové slabší matrace, deky, a to byl spací prostor. V dalším stanu se řešila registrace, v jiném jídlo. Problém vždycky bylo hygienické zázemí, toi-toiky. Nikdy jsem jich neviděla dost," hodnotí dobrovolnice.

Momentálně Barbora Hrabalová zvažuje, že na další misi vyrazí do řeckého Idomeni, kde je spousta českých dobrovolníků.