Olomoucí poslepu. Zkusila jsem projít centrem jako nevidomá

Nasazuji si speciální brýle a okamžitě se nořím do tmy. Jen úzké proužky světla prosakující ze spodní části brýlí mi říkají, že je stále den. Před sebou nevidím nic, ani obrysy.

V ruce mám bílou hůl a za pokynů průvodkyně se vydávám ulicí 28. října v Olomouci k bývalému Prioru. Zkouším jít po vzoru nevidomých a slabozrakých závodníků část trasy, kterou nedávno v historickém centru města zdolávali.

„Hůl se drží před středem těla, abyste si mohla vykrývat obě poloviny těla, dělejte takový oblouček. Důležité je mít nějakou vodící linii. Může to být budova, zídka nebo třeba obrubník," říká mi na úvod moje průvodkyně Darina Růžičková.

Je vedoucí střediska olomouckého Tyfloservisu, kde nevidomé a slabozraké základním dovednostem vyučují, včetně chození po městě.

Jdeme ulicí k bývalému Prioru a překvapuje mě, že první kroky mi nedělají větší problémy. Hůl kmitá po zemi přede mnou, vnímám jen hlas Dariny Růžičkové, který mě pomáhá vést dopředu.

Snažím se mít před očima obraz ulice, jenže překážky, které mám v cestě, teď nevidím.

Ťukám lidem ke kávě

Přitom tudy nejdu poprvé, nikdy jsem však nepozorovala detaily typu, jak nízko je posazená výloha, kde je jaký výklenek nebo jak složitým oříškem může být pro nevidomé letní zahrádka.

„Pozor, blížíme se na konec chodníku, jděte přímo a vyhledejte budovu, jako vodící linii," říká mi Darina Růžičková.

Zpomalila jsem, jednu ruku vystrčila před sebe a opatrnými kroky asi metr popošla. Hůlka rozezněla sklo a já začala oťukávat skleněnou plochu Galerie Moritz. Přesto jsem spokojeně pokračovala.

Za výlohou sedí lidé, někteří koukají, jak jim ťukáte na sklo," směje se moje průvodkyně a já se k ní přidávám.

Díky její přesné navigaci vcházím dovnitř budovy. Tam na mě čeká jeden z nejsložitějších úkolů, vyjet do prvního patra pomocí eskalátorů. Tuhle zkoušku si volím dobrovolně.

Mám pevnější boty s plnou špičkou, přesto se ale trochu bojím. O nohy. Když nevidím, schody jsou pro mě rychlým ozubeným a tak trochu nepřátelským kolosem, který jen tak nezastavím.

Nejdřív se však musím zorientovat v prostoru a najít správný směr. Není to vůbec jednoduché. I když si myslím, že musím být už blízko, jsem na omylu.

K eskalátorům mne dovedl majáček

Do haly jsem vstupovala po paměti, ale po chvíli si uvědomuji, že vlastně vůbec nevím, kde stojím.

V hlavě mi to začíná šrotovat, oči mám do široka otevřené, jako bych si chtěla pomoct, doufajíc, že lépe uvidím. Omyl, kolem mě je stále jen tma.

S radostí tak opět slyším hlas mé průvodkyně, která mi oznamuje, že eskalátory mám za zády.

„Otočte se, jděte jen několik kroků přímo. Položím na schody majáček, zkuste jít za zvukem, který vydává," vybízí mě Darina Růžičková.

Natahuji uši a jdu za tlumeným pípáním. Trochu doprava, ještě kousek, teď rovně a jsem u nich. Mám radost.

Hůlkou opatrně a pomalu hledám jezdící schody. Přibližuji se k nim s nataženou levou rukou, už cítím gumové pohybující se zábradlí. Za pokynů rádkyně nastupuji a s překvapením pro mě samou bez problémů i vystupuji.

I když to nějakou chvíli trvalo, raduji se, že jsem to zvládla a nohy zůstaly celé.

„Jste šikovná, zvládla jste to perfektně," chválí mě Darina Růžičková. Zpět dolů jedeme výtahem.

Čeká na mě ještě pořádný kus cesty. Zpět na Horní náměstí, pak přes Dolní po Kateřinské ulici a do redakce Olomouckého deníku.

Olomouc je k nevidomým přátelská

Vedoucí Tyfloservisu mi říká, že slepecká hůl je nejlepším průvodcem. Díky tomu, že ji držím v ruce, využívám ji, cítím na co a do čeho narážím, se s ní dobře spolupracuje, dá mi přesné informace o tom, jak cesta vypadá.

Ulicí 28. října se vydávám zpět na náměstí a mám dojem, že až příliš mnoho laviček, odpadkových košů mi cestu neulehčuje. Nakonec najdu zeď a držím se jí.

Slyším, že kolem mě projel cyklista a zašustily noviny. Víc vjemů ale nemám šanci najednou vstřebat. Soustředím se hlavně na cestu.

Na chvilku se zastavujeme u budovy České pošty. Je na ní majáček, který po stisknutí speciálního ovladače oznámí, kde jste.

„Olomouc je k nevidomým velmi přátelská, hlavně svým urbanistickým a za posledních několik let i bezbariérovým řešením. Je to vlastně jedna ulice, která začíná na nádraží a končí na náměstí. Lidé nám říkají, že oproti jiným městům to tady je snazší," odpovídá Darina Růžičková na mou otázku, jak se handicapovaným v našem městě žije.

Drogerii poznám po čichu

Začíná lehce pršet, tak abychom trochu zrychlily, chytám se za nadloktí její paže a jdeme přes centrum společně.

„Cítíte tu vůni, kolem čeho teď jdeme?" ptá se mě.

S neomylnou jistotou odpovídám, že je to drogerie. Dostávám pochvalu a svižným tempem se přesouváme ke schodům u Masných krámů.

Jde se mi dobře, spoléhám se totiž hlavně na svou průvodkyni. Snažím se tedy představovat si hlavně prostor, kolem čeho jdeme.

Došly jsme k Masným krámům, kde bez vydatnější pomoci opět opatrně zdolávám schody.

Na začátku Kateřinské ulice se mé průvodkyně pouštím a snažím se přejít silnici. Jenže někde u obchodu s čajem se podruhé ztrácím. Bez pomoci bych se neobešla, u zdi si pak říkám, díky bohu za to, že jsem ji našla.

Závan větru = konec ulice

Občas kolem mě někdo prochází, průvodkyně mi popisuje, že jednu slečnu má hůl i zasáhla. Dodatečně se jí omlouvám, ale nic nevidím.

Přicházíme na roh ulic Kateřinské a Aksamitovy, kde mě přes nos praští čerstvý vítr. Dovídám se, že i to může být vodítkem pro slepého, že ulice končí.

Před redakcí si sundávám brýle a chvíli mžourám. Světlo je ostré, ale ulevuje se mi.

„Byla jste statečná a hodně jste mě překvapila, že jste si vybrala to nejtěžší, co na trase bylo. Tedy eskalátory. Mám zkušenost, že když si lidé dají klapky na oči tak jakoby najednou strnou, nevěří si a to ani holi. Ale to jsem u vás nezaznamenala. Holi jste asi velmi brzy uvěřila," hodnotí můj výkon na závěr lektorka.

Velkou výhodou je pro nevidomé a slabozraké dobrý smysl pro orientaci, naučit se téhle schopnosti však nejde. Dá se však naučit jiným dovednostem. Čekala jsem, že to bude těžké, ale že tolik, mě nenapadlo. Je to zkušenost, která mě doufám do budoucna posune. Ať už ve vnímání prostoru, ne jako strohého celku, ale i s jeho detaily a zákoutími nebo v aktivnějším přístupu vůči handicapovaným.