Kdy by mělo dítě ideálně začít sportovat?

Nikola Bárková (dále NB): Za mě určitě odmalička, ale ve formě spontánní pohybové aktivity. Všeobecně sport, je jedno jaký, nejlépe všestranné aktivity. Předčasná specializace na konkrétní sport je špatně, a to především z hlediska pohybového aparátu. Je potřeba, aby si dítě vytvořilo potřebný fyzický základ, čehož dosáhne rovnoměrným zatěžováním těla. Řada sportů je zaměřená ve větší míře na určité části pohybového aparátu, dochází k přetěžování vazů, svalových úponů.

A co dále například trpí při předčasném zaměření?
NB: Některé svaly se mohou nadměrně zkracovat, jiné ochabovat, vznikají svalové dysbalance neboli nerovnováhy, může se například určité vynucené postavení, jako to třeba vidíme u hokejistů, odrážet i na páteři se vznikem skoliózy. Určitě doporučuji všechny možné sporty, ovšem dítě se do toho nesmí nutit. Motivovat je a podporovat, aby se jely projet na kole, šly si zaplavat, proběhnout se ven, navštěvovat kolektivní sporty. Neměla by to být ale nějak extrémně dlouhá aktivita. Optimální je každý den aspoň hodinka pohybu. Bohužel v dnešní době vidíme i extrémy. Jeden pól zastupují děti, které sportují někdy až příliš tvrdě a ten druhý, který zahrnuje ty, které jen sedí u počítače. Optimální je, když je to vyvážené.

A jak by měly vypadat začátky malého sportovce z pohledu psychického rozvoje?
Adéla Pražáková (dále AP): U malých dětí by to mělo být formou hry a nemělo by se to tolik zaměřovat. Nesmí se ale prošvihnout období, kdy se hrubá motorika rozvíjí nejvíce. Čili budu souhlasit s kolegyní - podporovat dítě ve sportu, ale mnohostranně. Děti by si toho měly zkusit zkrátka více. Nemělo by se to přehánět ve věku, kdy je dítě ve školce, protože některé sporty jsou také špatné z hlediska vývoje kyčlí. Když je všeho s mírou, tak je to v pohodě. Na jeden sport je dobré se zaměřovat až tak v patnácti letech.

Souhlasíte s tím?
NB: To spíše trochu dříve. Dnes je ve všech sportech už takový tlak na výkonnost, že když si v patnácti vyberou nějaký sport, například u hokeje, fotbalu, tak už ty specifické dovednosti nemusí dohnat.

Velmi často se ale děti upnou na jeden sport až moc brzy, souhlasíte?
NB: Dnes je takový trend, že děti dělají jeden sport odmalička. Například od tří nebo čtyř let, což je podle mě až přehnaně brzo. To můžeme vidět u malých hokejistů, kteří mají třeba třikrát týdně trénink. Někde to berou formou hry jinde však mohou probíhat tréninky více strukturovaně. Dlouhé tréninky pak děti nebaví, neudrží tak dlouho pozornost, koordinace se zhorší. Když k tomu přičteme ještě povinnosti doma a ve škole, někteří mají ještě i kroužky a další aktivity, je toho na ně pak opravdu hodně, nezbývá jim téměř žádný volný čas na hry. To není úplně dobře. Myslím si, že inklinovat ke konkrétnímu sportu je dobré v takových osmi až deseti letech. Neplatí to, samozřejmě, uniformně.
AP: Také záleží, jestli od toho dítěte chcete kariéru nebo aby u jednoho sportu vydrželo. U specializace v patnácti letech je dokázané, že ta láska k sportu je téměř doživotní.

Kdy se nejlépe zjišťují predispozice pro konkrétní sport?
NB: Na to lze odpovědět velmi zeširoka, protože každá dovednost se objevuje v jiném období, ale určitě je dobré vždy rozvíjet zmíněnou koordinaci, rychlost, obratnost, stabilitu.. Nikdy se nesoustředit izolovaně na jedinou věc. Celkový motorický projev těla by měl být komplexní a podle jeho kvality už často sami trenéři jsou schopni odhadnout možný potenciál dítěte. Jako doplněk sportu doporučuji balanční cviky pro jejich efekt rozvíjet více dovedností současně. Dnes se, bohužel, ve velké míře setkáváme u dětí s vadným držením těla, což už je takový horší předpoklad pro optimální reakci pohybového aparátu. Chodí k nám třeba už v šesti letech, aby se zkorigovalo držení těla, dítě je tak potom lépe připravené na sportovní zátěž.

Mohou za nějaké zdravotní komplikace zčásti i - až moc - ambiciózní rodiče?
NB: Ano, někdy rodiče, kteří chtějí mít za každou cenu vrcholového sportovce, nutí dítě k brzké specializaci a velmi náročným tréninkům.

Známý je příklad hokejisty Pavla Zachy. Jeho táta ho už učil první cviky v pěti měsících, ve dvou letech jezdil na kole, o dva roky později uměl tenisové vrchní podání a celkově zvládal širokou paletu sportů. Nakonec se dřina vyplatila, protože byl draftovaný do NHL, ale přesto se musím zeptat. Jak moc se to může na tělu podepsat?
NB: Odolnost je individuální a je to hlavně i o tom, jak tomu dokáže člověk čelit psychicky. Možná k tomu určitou genetickou predispozici má a zvládal náročné tréninky dobře. Je však také otázka, jak na tom bude třeba za pár let. Nicméně by to takto určitě fungovat nemělo.

A jak se to podepíše každodenní dril na samotném člověku, respektive jeho hlavě? Do školky prý Zacha chodil jen na chvíli dopoledne a pouze do dubna, nemá střední školu…
AP: Je to neštěstí. Zajedno tělesně, protože při cvičení do tří let mohou vznikat trvalé následky. Z psychického hlediska pak dítě nemá takovou možnost sociálních kontaktů, které by tou dobou byly běžné. Nerozvíjí se tak spoustu dalších schopností. Nejen, že nemá tolik kamarádů, ale neumí dobře reagovat v běžných sociálních situacích. Osobnost se nerozvine tak, jak má. Spousta vlastností zůstane neobjevená.

Když pomineme tyto extrémní případy, tak co by měla být pro děti největší motivace?
AP: Rodiče by neměli zapomínat na to, s jakou motivací do toho dítě šlo. A děti většinou sportují z toho důvodu, že je to baví. Zahrají si s kamarády, zaskákají si a zkrátka se vyblbnou. Tak by to mělo zůstat napořád. Dělat něco z radosti, a ne kvůli výsledkům. Samozřejmě, když chce někdo dělat kariéru sportovce, tak se tomu člověk nevyhne. Asi spíš ze strany trenérů by měl slýchat to, kde je chyba ve výkonu. Od rodičů by dítě mělo být podporované, aby to bylo pro radost nebo pro zdraví.

Občas ale sport nepřivede lidi ke zdraví, ale do začarovaného kruhu zranění. Tak jako je to u jednoho z nejlepších českých fotbalistů Tomáše Rosického. Může za neustále opakující se trable například přetrénování z mládí?
NB: Jsou to, samozřejmě, jen spekulace. Trénuje velmi intenzivně už odmalička, což jistě může mít svůj podíl. Tento sport provádí profesionálně, živí jej to a je díky tomu zvýšeně exponován situacím, které k častějším úrazům mohou vést. Jak už jsem zmiňovala dříve, odolnost vůči opakovanému vysoce intenzivnímu zatěžování pohybového aparátu je velmi individuální a má na to, jistě jako ve všem, i vliv genetika, zejména geny ovlivňující kvalitu pojiva (úponů, vazů, chrupavek…). Dalším faktorem může být i ne vždy dostatečně optimální rekonvalescence po zranění. Navíc, opakovaná zranění vedou k začarovanému kruhu, tyto oblasti jsou pak méně odolné a náchylnější k dalším poraněním.
AP: Problém také může být v tom, že lidé na sebe kladou při návratu po zranění velké nároky. To může pak vést k tomu, že se rychleji znovu zraní, protože na sebe moc tlačí. U něj může hrát roli i to, že se tak nějak veřejně počítá s dalším zraněním. Říká se tomu sebenaplňující proroctví a funguje to u všeho. Když něco čekáte, tak je větší šance, že se to stane.

Vrcholový sport stojí ohromnou porci dřiny. Není proto třeba občas trochu „upustit páru“ i za cenu nějaké té kapky alkoholu?
NB: Málokdy se u sportovců setkávám s úplnými abstinenty. Sami se mi sportovci přiznávají, že si alkohol příležitostně dají. Například když potřebují zapít úspěch (úsměv), vítězství. Berou to i jako stmelení kolektivu na jiné než sportovní úrovni. Alkohol ale zbytečně zatěžuje játra a i samotný sport je právě na tento orgán náročný. Když játrům ještě přidáte alkoholovou nálož, tak organismus výrazně zatížíte, rychleji zakyselíte, výrazně vám zpomalí regeneraci, projeví se to i na výkonu, který je velmi slabý a někdy může vést až ke kolapsovému stavu. Proti alkoholu v omezené míře, s rozumným přístupem a s časovým odstupem od fyzické aktivity, nic nemám.
AP: Sportovci a trenéři to neuslyší rádi, ale není dobré být tak zdravý, až je z toho člověk nemocný. Občas si člověk odpočinout musí a pro někoho je alkohol nejlepší možnost. Samozřejmě ne každý den vypít sám basu piva, ale oslavit vítězství jednou za čas by se mělo.

Autor: TOMÁŠ MACÁK