„To je už takové televizní klišé, ajťáci nejsou podivíni,“ říká devětadvacetiletá Eliška Trojnová. V informačních technologiích pracuje v Olomouci už tři a půl roku.
„Stereotypy o ajťácích už se naštěstí podařilo porazit. A žen v tomhle odvětví taky přibývá,“ upozorňuje.
Sama má v desetičlenném týmu další dvě kolegyně.
„Chlapi nemají potřebu dokazovat, že ženy do IT nepatří. Berou moji práci i názory stejně jako všech ostatních,“ říká.
Stát se ajťačkou přitom Eliška Trojnová původně nechtěla. „S počítačem jsem uměla jako každý jiný, kdo pracuje s Wordem nebo Excelem,“ směje se.
Původně chtěla k armádě či policii
Sama je prý skvělým příkladem toho, že člověk nemusí mít IT vzdělání ani znalosti, stačí vlohy a chuť se rychle učit.
„Od malička jsem chtěla pracovat u policie nebo v armádě. Během studia civilního oboru na univerzitě obrany, kde jsem se věnovala logistice, mi došlo, že to není prostředí pro mě,“ vzpomíná.
Místo státního sektoru se tak vrhla do soukromého, kde získala práci u IT firmy.
„Hodně mi pomohlo ekonomické a manažerské vzdělání z vysoké, ale musela jsem hodně dohánět, abych se vyrovnala kolegům,“ popisuje pracovní začátky.
Nezalitovala ani jednou.
Práci si domů neberou
„Předčilo to moje očekávání. Pokud se člověk chce učit, může dělat cokoliv,“ tvrdí.
„I mladší holky pomalu zjišťují, že svět IT není taková věda. A uplatní se v něm i netechnické profese,“ dodává s tím, že nejdůležitější je zbavit se předsudků, které o práci v IT a obzvlášť o programátorech panují.
„Dnes ajťáka na první dobrou nepoznáte. Většina z mých kolegů, včetně mě, jsou sportovci, kteří si práci domů netahají,“ snaží se vyvrátit mýtus, který o její práci prý koluje.
„Hrajeme za firmu badminton, fotbal, jezdíme dračí lodě. Na turnajích nás nerozeznáte od ostatních,“ dodává.
Proč se vrhla do práce, kterou nikdy nedělala?
„Nepotřebuji teplé místo, které si budu celý život zahřívat. Jakmile se už v práci nemám co naučit, začíná stereotyp. A to nechci,“ vysvětluje.
Do olomoucké IT firmy nastoupila jako konzultant, během dvou a půl let ještě vystřídala dvě pozice.
„Přes rok dělám vedoucí projektu, a na téhle pozici jsem se vážně našla. Není to rutina, což mi vyhovuje a snad ještě dlouho bude,“ uzavírá se smíchem.
