V Olomouci teď problémy se sněhem vystřídaly namrzlé chodníky. Ty mohou kromě lidí na vozíku působit velké strasti i nevidomým.

„Nejhorší je, když povrch zledovatí. Nevidící člověk nemá orientaci ani stabilitu, a nemůže se přitom ledu vyhnout. Vidící vidí led a zvolí jinou trasu, to si ale nevidomý nemůže dovolit,“ popsal zkušenosti Jan Příborský, ředitel Tyflocentra v Olomouci.

Naštěstí existují pomůcky, které pohyb po městě usnadní.

„Někteří nevidomí používají takzvané nesmeky s ocelovými hřebíky. Navlečou si je na boty a nesmeky jim pomáhají udržovat stabilitu,“ popsal Příborský.

Ten si na rozmary zimního počasí nenaříká a překážky bere spíše jako výzvu. Ale pro ty, kteří zrak ztratili před krátkou dobou a nemají tolik zkušeností nebo nejsou zvyklí se příliš po městě pohybovat, je toto období stresující.

Lepší orientaci mají lidé s vodícími psy, ti je však neochrání před nárazy do větví stromů, které pod těžkým sněhem poklesnou.

Lidé se zbytky zraku mohou zase trpět tak zvanou sněžnou slepotou – bílý sníh je v kombinaci se sluncem oslňuje a způsobuje, že nevidí prakticky nic, což pro ně znamená obrovský nápor na psychiku.

Sníh pro úplně nevidomého znamená zhruba totéž co hustá mlha pro vidícího člověka. Zrakově postižení totiž ztrácejí kvůli nově vyšlapaným cestám ve sněhu přehled v terénu, který jinak bezpečně znají. I tady je větší nebezpečí pro lidi na vesnicích, kteří se mohou snadno ztratit.

Naštěstí již dnes existují prostředky, jak tyto nepříjemné situace vyřešit.

„Existuje speciální přístroj na principu navigace. Člověk ho nosí u sebe a v případě nouze může zavolat na centrálu, kde si najdou přes družici na mapě jeho přesnou polohu a můžou mu pomoci. Přístroj stojí kolem deseti tisíc, ale lze na něj získat státní příspěvek, takže je poměrně snadno dostupný,“ vysvětlil Příborský.

Odříznutí jsou i lidé s francouzskými holemi

Velmi ztížené možnosti přesunu po městě i vesnicích mají také hendikepovaní na vozíku.

„Máme velké problémy. Zrovna dnes za mnou přijel klient – vozíčkář. I když mám bezbariérový přístup a sníh jsme si ráno odházeli, nahrnuli nám ho pracovníci s pluhem zpátky před dům a museli jsme jej znovu odházet, aby se k nám vůbec dostal,“ líčil František Mencner, vedoucí Centra pro zdravotně postižené v Jeseníku.

Ztíženou mají lidé na vozíku cestu do obchodů.

„Do místního Penny marketu se vozíčkář nedostane. Přímo před budovou je třeba uklizeno, ale jak se tam má dostat? Nejhorší to ale mají lidé na vesnicích. Jezdím do terénu za našimi klienty. Tento týden jsem byl ve Zlatých Horách a k některým jsem se ani nedostal. Nejde jen o vozíčkáře. Například staří lidé s francouzskými holemi se přes úzké chodníčky prostě nedostanou a jsou prakticky odříznutí,“ popsal Mencner.

Co tedy mají dělat lidé, kterým ve svízelné situaci nepomohou příbuzní nebo známí?

„Máme nouzovou linku. Lidé mají náš mobil, zavolají si a já tam pošlu terénního pracovníka. Ale je velmi důležité, aby lidé vlastnili alespoň nějaký telefonní přístroj,“ zdůraznil Mencner.