„Narodil jsem se v roce 1944 ve Velké Střelné v okrese Bärn, odkud pocházela moje matka. Ale z těch dvou let, co jsem tu žil, si toho moc nepamatuji,“ říká s úsměvem Leo Titz, který se narodil v oblasti dnešního vojenského újezdu Libavá. Aby se dostal do míst, kde se narodil, potřebuje povolení.

Otec Lea Titze pocházel ze Smilova. Matka, která žije v Německu a byla se v České republice po revoluci párkrát podívat, pochází z Velké Střelné.

„Jelikož jsem nenašel žádné podklady ke svému dědečkovi z otcovy strany, ani kdy se narodil, rozhodl jsem se, že to zjistím,“ říká muž, který se i po více než šedesáti letech cítí být Moravanem i Němcem.

Manželka Rita sice nemá v Česku žádné kořeny, ale bádá se svým mužem. „Jsem Němka, nemám tu žádné předky. Měla jsem dvě možnosti: buď budu sedět v archivech vedle něj a nebudu ničemu rozumět, nebo se naučím písmo kurent v archivech a budu bádat s manželem. Rozhodla jsem se pro druhou možnost a je to velice zajímavé,“ říká nadšeně.

Záznamy v archivech jsou totiž psány starobylým německým písmem kurent, které se manželé učili od základů podle abecedy. „Hledali jsme původně jen svoje jméno, ale dnes pátráme i po předcích lidí z Ameriky, Švýcarska, Argentiny, Francie a museli jsme se tedy písmo dobře naučit,“ říká Titzová.

Do Olomouce jezdí už přes dvacet let. „Nemůžeme si na nic stěžovat, archiváři nám velice pomáhají, ale i samotní klienti v archivech. Když přijedeme, jsme v archivu denně od půl sedmé do čtyř. Protože nás už znají, tak nás dokonce pustí i v době, kdy není otevřený pro veřejnost,“ usmívá se Titzová.

Pro manžele je historie koníčkem. „Pracovali jsme oba v oblasti elektrotechniky, často jsem dělal v Německu přes časy a na dovolenou jsme jezdili do Olomouce a do obcí na Moravskoberounsku,“ vzpomíná Titz.

Probádali čtyřiasedmdesát obcí. Vše dělají na vlastní pěst a výsledky své práce nabízejí lidem z celého světa za malý poplatek. V posledních letech své výzkumy rozšířili i na širší oblast, jezdí také na Opavsko. Počátky zápisů z archivních materiálů, které vydali i ve dvou knihách, sahají až do doby třicetileté války. Rodokmen rodiny Titzů, který sestavili, začíná v roce 1659.

Zpočátku bydleli po hotelích. „Před patnácti lety jsme si koupili byt, to je určitě výhodnější,“ říkají. Přestože jsou tady tak často, česky už se jim učit nechce. Navíc necítí tu potřebu, protože většina lidí, s nimiž komunikují, mluví německy.

„Tatínek ale uměl česky, vyučil se v café Corso a pracoval v hotelu Palác. Pár slov přece jen umíme, hlavně různá jídla,“ usmívá se Leo Titz. Do Olomouce s nimi občas jezdí i dva synové, jeden z nich je dokonce velkým fanouškem fotbalové Sigmy.

Baví je ještě po tolika letech pátrat? A mají vůbec ještě po čem? „Bádat bychom mohli klidně ještě sto let a pořád bychom nebyli u konce,“ odpovídají svorně manželé.

Manželé Leo a Rita Titzovi

Leo Titz se narodil v roce 1944 ve Velké Střelné, nyní už neexistující obci ve vojenském prostoru Libavá. Po odsunu Němců a následném dočasném usídlení Čechů zanikla. Zbyl tam jen pomník připomínající rodáky.

Nyní žije s manželkou Ritou v německém Brettenu. V roce 1986 se rozhodl bádat po svých předcích, zejména po dědečkovi z otcovy strany. Jediné, co o něm věděl, bylo, že pracoval u železnice na různých místech, což se nelíbilo babičce a nechali se proto rozvést. Babička se znovu vdala a musela často jezdit do Olomouce prodávat vejce a máslo, protože dědeček neplatil alimenty na děti.

Postupem času získávali Titzovi z olomouckého státního archivu a obecních úřadů na Moravskoberounsku první údaje k rodokmenům, dále pak zkoumali matriční kroniky a majetkové knihy či kroniky. Nyní se zabývají záznamy soudních rozsudků. V Německu pak vše zpracovávají a opisují a nabízejí žadatelům informace za symbolické částky.

V současné době mají opsaných 300 až 400 matričních knih a zaznamenali přes 200 tisíc narození, 60 tisíc svateb a 150 tisíc úmrtí z období let 1659 až 1949. Za tuto činnost byl Leo Titz v roce 2006 vyznamenán řádem prezidenta Spolkové republiky Německo.