„Nepostavená“ Olomouc je součástí expozice O městě, krajině, umění - Olomouc 1919 – 1989. Ta je už od října loňského roku nainstalována v Muzeu umění. Končí 9. května, ale je ještě šance, že se muzea otevřou a poslední týden by mohla být zpřístupněna.

Od roku 1919 do roku 1989 vznikla v Olomouci spousta architektonických návrhů a studií na veřejné budovy, úřady, instituce, výstaviště nebo celé městské čtvrti. Mnohé upadly v zapomnění, jen velmi málo z nich bylo uskutečněno.

Například na třídě Svobody, v místě současného autobusového nádraží, měl vyrůst komplex budov nové radnice s věží, která měla být viditelná už od hlavního vlakového nádraží.

Nedaleko Červeného kostela mohlo stát rozlehlé Hanácké divadlo, které dokonce mělo mít víc míst k sezení než Národní divadlo v Praze.

Na třídě Kosmonautů se zvažovala stavba moderního kruhového kina s kapacitou tisíc diváků.

Zcela jinou podobu měl mít obchodní dům Baťa, ten měl stát na místě Salmova paláce a mít mnohem víc pater než budova, která později vyrostla v Riegrově ulici číslo 1.

„Velmi zajímavý byl projekt na společenský a kulturní dům v Asoparku. Mělo vzniknout také nové výstaviště pro pořádání Národohospodářské a později také Zemské výstavy na třídě 17. listopadu, takzvané Zimní lázně ve Šmeralově ulici nebo nové policejní ředitelství v Legionářské ulici, nyní je tam Teplotechna. Na pozemku objektu Namiro se v minulosti plánovalo nové sídlo obchodní a živnostenské komory,“ popsala další nerealizované záměry kurátorka výstavy Martina Mertová.

Šance změnit chaos v nemocnici

Za největší architektonické skvosty, o které Olomouc „přišla“, považuje například Hanácké divadlo.

„Vítězný návrh z dvacátých let minulého století by byl dnes doslova famózní výjimečnou architektonickou památkou. V tomto stylu jsou například v Praze postaveny Palác Adria nebo Legiobanka od předních kubistických architektů Pavla Janáka a Josefa Gočára a jsou turisty velmi vyhledávané. Je také škoda, že nebyla postavena nová radnice. Inspiraci bychom mohli hledat v případě soutěže na novou radnici, dodnes jsme neuměli pojednat prázdné prostranství autobusového nádraží u tržnice," připomněla Martina Mertová.

„Bohužel nedošlo ani na plánovanou rozsáhlou proměnu areálu olomoucké Fakultní nemocnice podle návrhů brněnského architekta Bedřicha Rozehnala a jeho mladších pokračovatelů z řad olomouckých architektů. Dnešní nesourodou a poněkud chaotickou směsici staveb a funkcí měl vystřídat komplex moderních pavilonů, které měly být vzájemně propojeny podzemními chodbami,“ popsala kurátorka s tím, že na nákladnou přestavbu nemocnice, stejně jako na mnohé jiné velké plány, se v druhé polovině dvacátého století bohužel nenašly peníze.

Už v 80. letech minulého století se rovněž počítalo s rekonstrukcí olomouckého zimního stadionu (v provozu, i když zpočátku bez střechy a vysokých tribun, je už od ledna 1948), dodnes také využíváme plavecký stadion z roku 1965.

Ani po více než čtyř desítkách let, které už od záměrů na obnovu uplynuly, ale na větší investice do obou sportovních areálů nedošlo, ač by ji už oba potřebovaly.

„Je to smutné, že ani po tolika letech provozu neprošly zásadnější a hlavně kvalitní rekonstrukcí a dodnes je využíváme vlastně tak, jak byly v druhé polovině minulého století postaveny,“ poznamenala Martina Mertová.