Jak jsi se vlastně k drogám dostal a bylo to snadné?
Poprvé nejspíš někdy na střední škole. Tehdy mi někdo u stolu v hospodě podal poprvé jointa. To bývalo automatické, nešlo tolik o peníze. Kdo měl a ubalil, rozdělil se pak s lidmi u stolu. Žádné nakupování po gramech jako teď. U toho nějakou dobu zůstalo, spíš to byla společenská zábava, jako jít s někým na pivo.

V jakou chvíli se to u tebe zlomilo a začal jsi experimentovat s tvrdšími látkami?
V mém případě to byly taneční a techno party v druhé polovině devadesátých let. Jezdili jsme s kamarády do Ostravy a Olomouce, sem tam třeba do Brna nebo Prahy. Klasické víkendové zábavy. Nejdřív stačila třeba vodka se semtexem, to se teď pije úplně běžně, nám to tehdy vážně přišlo jako experiment. Kdo poprvé přinesl psaníčko (pervitin zabalený v malé papírové obálce pozn. red.), to už si nepamatuju, ale ze zkušenosti vím, že první bývá i zadarmo.

To jste si to jen tak beze všeho vzali? Kolik ti bylo?
Asi osmnáct nebo devatenáct let. Úplně beze strachu to taky nebylo, ale když si představíš tu atmosféru světla a dunění, není těžké se s kamarády vyhecovat. Napoprvé si to člověk neumí ani pořádně dát, ale přišli jsme si hrozně „in“. Navíc na party šlo něco sehnat téměř vždy, hlavně extáze a perník (pervitin pozn. red.). Takže jsme prohopsali víkend a pak se týden těšili na další.

Rodiče na tobě nic nepoznali? Prakticky každý víkend jsi býval pryč a jezdit na party taky není zrovna levná záležitost.
Neměli příliš možnost, protože mi skončila střední a já se dostal na výšku do Olomouce. Domů jsem pak jezdil tak jednou za měsíc. Docela brzy jsem si uvědomil, že mám problém s jídlem a spánkem, ale to už jsem byl mimo dohled. To víš, že se takový život prodraží. Někdy jsem musel peníze vzít doma, samozřejmě bez vědomí rodičů.

Co ve škole, jak jsi zvládal studovat?
Nic moc, dva semestry to ještě nějak šlo a pak jsem postupně přestal chodit na přednášky. To už ale byla trochu jiná doba, protože už jsem nebral jen víkendově. Místo školy jsem si našel práci v baru a perníkem se udržoval přes noční služby funkční. Problém je to, že když člověk nespí a moc toho nesní, začne se to na něm podepisovat. V jednu chvíli jsem se vrátil domů a všechno rodičům řekl. Obratem jsem skončil na detoxikačním oddělení v psychiatrické léčebně.

Pomohlo to? Jak dlouho jsi tam musel být?
Do čtrnácti dnů mě pustili a já obratem dostal esemeskou echo od kamaráda z Prahy, který tam mezitím začal vařit. (vyrábět pervitin pozn. red.) Odjel jsem do Prahy, ale než se nám podařilo setkat, chytili ho policajti. Bydlel jsem pak u jeho přítelkyně a s ní přešel na jehlu. Brzo to přestala být sranda, denně jsem musel sehnat přes tisíc korun. Hodně jsem zhubl a taky došlo na problémy s infekcemi a žloutenkou. Nakonec jsem utekl domů a prošel si celým kolotočem detoxikace, léčení, resocializační komunity a doléčování.
Teď už víc jak dva roky nefetuju, ale musím se hlídat. Navíc důsledky svých drogových zkušeností si ponesu i v budoucnosti. A to i když už brát nebudu.