Už dlouho jsem se chtěl s panem Procházkou coby stavitelem hrádku ležícího uprostřed luk a skalek asi kilometr od Lipové na Prostěhovsku setkat.

Podařilo se mi to ale až letos v poslední říjnovou sobotu. Dal jsem si s ním sraz před jeho domem, a když jsem autem přijížděl už zdálky mně a mé tříleté dcerce Sárince mával.

První dojem je vždy důležitý, o člověku hodně vypovídá a na mě pan Procházka působil prostě přívětivě. Stále se usmíval a v očích mi plály šibalské plamínky.

Vzhůru na hrad

Pěšky jsme všichni tři vyrazili lesní cestou úvozem mezi loukami, stromy a šípkovými keři směrem ke Špacírštejnu a pan Procházka se dal do povídání. Hovořil opravdu zaníceně a popisoval nám svůj zajímavý příběh o tom, jak si postavil hrad.

„Kolem roku 1975 jsem se hodně toulával v lesích v okolí Lipové, byl jsem tehdy velkým houbařem a na stráních nedaleko obce jsem si začal hodně všímat polorozbořených zídek, které tam kdysi vystavěli lidé hospodařící na místních lukách a políčkách. Mám za to, že zídky spolu s hromadami kamení tam vznikly zřejmě tak, že starousedlíci při čištění pole z něj na hromady vyhazovaly kameny. Je tu totiž hodně kamenitá půda. A pak z kamenů místy dělaly zídky, aby se jim líp v kraji pracovalo,“ začal své vyprávění Zdeněk Procházka.

Deset let práce

Dál popisoval to, jak práci předků obdivoval a přemýšlel, jak by jejich odkaz nějak prohloubil. Ale všechno chtělo svůj čas. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nějaký výtečník zřejmě nakladačem rozbořil asi největší zídku a shromaždiště kamenů, které se v dané lokalitě nacházeli a část kamenů si odvezl.

„Přišlo mi to líto, ale na druhou stranu mě to popohnalo k realizaci nápadu, který ve mně už dlouho uzrával. A tím bylo postavit v místě hrádek. Kolem roku 1982 jsem se pustil do práce a dá se říct, že s přestávkami menšími či většími jsem budoval hrad přibližně deset let,“ líčil pan Procházka, který ke svému tehdy novému koníčku skvěle využil své povolání stavaře.

Stovky a stovky kýblů kamení

„Znalosti z práce se mi hodily. Hrádek jsem stavěl suchou metodou, tedy bez malty. Prostě jen správným skládáním a upevňováním kamenů na sebe. Začal jsem spodní zídkou a pokračoval směrem nahoru až k rotundě. Jen u té jsem musel vytvořit dole věnec, aby stavba měla zpevněný základ,“ vysvětlovat hradní pán s tím, že po té, co použil kameny z původní hromady musel další pořídit z podobných míst v okolí.

„Věřte že to byly stovky a stovky kýblů plné šutrů, které jsem musel vlastnímu rukama nanosit,“ vyznal se s trochou nostalgie stavitel.

Ponořen do vzpomínek nám dále vyprávěl o tom, jak na stavbě hradu trávil spoustu volných chvil, což mu prý manželka i trošku zazlívala. Ale nepolevil a jeho dílo stojí dodnes.

Hrádek mnoha tváří

To už jsme pomalu k hrádku přicházeli a mezi smrčky a šípkovými keři už na nás vykukoval. Byl jsem tam předtím jen dvakrát, ale to stačilo, abych si místo oblíbil.

Poprvé jsem tam zavítal s rodinou v zimě, když byl jasný den, mrzlo a kolem hrádku byly zbytky sněhu. Hrádek tehdy působil svěže, ale i trošku drsně, protože zde musel dávat člověk pozor na ledovkou pokrytých kamenech.

Podruhé jsem tam putoval coby výletník jen se synkem. Bylo to v horkém létě a hrádek nás zlákal k šiškové bitvě. Teď jsem tam tedy dorazil s dcerkou a hradním stavitelem v krásný podzimní den a objekt se zase tvářil jinak. Připadal mi, jakoby si vychutnával babí léto a čerpal síly na to, aby ve zdraví přečkal zimní plískanice.

„Ahoj hrádku,“ zavolal na něj pan Procházka. „Ahoj hrádku,“ opakovala po něm Sárinka. „Ahoj hrádku,“ přidal jsem se.

„Vidíte, usmívá se na nás,“ prohodil směrem k nám pobaveně hradní pán a hned nám začal ukazovat, kde a jak se stavbou začínal, proč vytvořil to či ono a na co je obzvlášť hrdý. Přitom nelenil, ohýbal se pro kameny, které smetlo z hradu počasí či nezodpovědní turisté a umisťoval je zpět na svá pravá místa.

Davy turistů a nekonečné opravy

„Dřív sem zavítal jen málokdo, ale postupně se hrádek dostal do povědomí lidí a teď sem občas proudí i davy turistů. Vídávám z okna výpravy důchodců s baťůžky či rodin s dětmi, jak peláší směrem k hradu. Někteří se na místě chovají slušně, jiní už méně. Ale to jsou prostě lidé. Dětem třeba rozhodně nezazlívám, že si zde chtějí pohrát, trochu se vyřádit a sem tam nějaký ten kámen při jejich pobíhání odlétne. To se prostě nedá nic dělat a mě nezbývá než sem tak jednou či dvakrát do měsíce chodit a zdi opravovat. Kdybych to nedělal stala by se z toho ruina a to by mi bylo líto,“ svěřil se nám hradní správce s tím, že se snaží postupně vychovat svého nástupce.

Budoucí hradní pán Ondrášek I.?

„Doufám, že jím třeba jednou bude můj nyní jedenáctiletý vnuk Ondrášek. Už teď se mnou na hrádek chodívá a já mu vysvětluji, proč stavbu musím neustále upravovat a jak kameny umisťovat. Naslouchá mi a vypadá to, že jej vše kolem hrádku baví,“ povídal nám pan Procházka.

Přitom nám dal ukazoval různá zákoutí hrádku. Otevřel dvířka v jedné ze zídek se slovy, že lidé malé místnůstce uvnitř říkají hladomorna. Dál nás upozornil na velké balvany asi deset metrů od spodní zdi hradu, které zde v rozestupech zakopal.

„To bylo před lety, umístil jsem je tam, aby až k hradu třeba jen tak nemohla dorazit těžká technika a stavbu rozbít,“ vysvětlil nám s tím, že v okolí tehdy vysadil i desítky smrků. V minulosti malé sazeničky se teď nad námi tyčily v několikametrové výšce. Nechali jsme je za sebou a vystoupali po kamenných schodech do ústřední stavby celého hradního areálu v podobě rotundy.

Marný boj o střechu

„Bohužel není zastřešená. Jednu dobu jsem se opravdu snažil o to, aby byla. Ale potřeboval jsem s tím pomoci. Stavaři ale hovořili o tom, že by to stálo kolem dvou set tisíc korun. To by ale bylo na mě moc, a tak jsem se snažil na stavbu střechy získat dvakrát dotaci a dvakrát neúspěšně. I když mě to moc mrzí, je tedy rotunda stále bez střechy. Ale i tak si myslím, že má své kouzlo,“ říkal nám pan Procházka při pohledu z jednoho z hradních okének.

Zásobárna kamenů

„Ještě vám ukážu další zajímavost, pojďte za mnou,“ lákal nás na pokračování výpravy.

Došli jsme asi třicet metrů od hradu, kde se nacházela další stavba v podobě otevřené kružnice a v okolí další hromady kamenů.

„Tady tomu říkám zásobárna kamenů, Teď je víceméně prázdná, ale jak vidíte v okolí je kamenů stále dost,“ usmál se hradní pán.

Stavitel hradu coby ochránce přírody

Pak už jsme museli vyrazit zpátky, protože se blížil čas oběda a na hradě nám dost vytrávilo. Rozloučili jsme se se Špacírštejnem zamáváním a obligátním „Ahoj hrádku“ a zamířili do vesnice.

Ale i na zpáteční cestě nás pan Procházka zásoboval dalšími zajímavými informacemi. Tentokrát o svém životě a přírodě kolem. Ukázal nám u cesty malé mraveniště a líčil nám, že ještě před lety bývalo obrovské. Upozornil nás na včelín mezi stromy se slovy, že řada včel už je schovaná v úlech.

Se smutkem v hlase nám vyprávěl o tom, jak jej mrzí, že spousta lidí vyveze do přírody kde co.

„Podívejte se, tady jsou zase nové hromady vykopaných tújí a navezených rostlin odněkud ze zahrádky. Nechápu, proč to sem lidé ukládají,“ řekl trpce a svěřil se nám, že se cítí být nejen aktivním důchodcem, stavitelem a správce hradu či bývalým motokrosařem, ale i velkým ochráncem přírody. To už jsme se ale spolu pomalu loučili, protože jsem již dorazili k jeho domovu.

Proč má hrádek jméno Špacírštejn?

Na závěr našeho putování nám pan Procházka poděkoval, že to s námi byla prima procházka a pochválil Sárinku, že i když je ještě malá, tak cestu zvládla bez remcání.

My jsme se nenechali zahanbit a děkovali jsem mu nadvakrát za zajímavé povídání. Přirostl nám totiž za tu chvíli k srdci, stejně tak i „jeho“ hrádek Špacírštejn.

Á propós Špacírštejn. Víte proč se tak hrad vlastně jmenuje? Nepojmenoval jej tvůrce, ale místní lidé, kteří k němu chodívají. A to po jeho tvůrci panu Procházkovi (německy spazieren = procházet se).

Poklona na závěr

Tak se měj hrádku hezky a ať tu stojíš a děláš nám radost ještě spousty let. A vám pane Procházku přeji hodně zdraví a spoustu energie při dalším zvelebování hrádku.

A musím vám na závěr povědět, že ač jste přehnaně skromný a několikrát jste mi říkal, ať vás v článku příliš nechválím, tak se tomu prostě ubránit nedokážu.

Máte totiž opravdu můj obdiv a stejně tak podle mě i pětadevadesáti procent lidí, kteří na Špacírštejn zavítají. A na těch zbylých pět procent nepřejících závistivců se prostě vykašlete.