Už dlouho jsem se chtěl s panem Procházkou coby stavitelem hrádku ležícího uprostřed luk a skalek asi kilometr od Lipové na Prostěhovsku setkat.

Podařilo se mi to ale až letos v poslední říjnovou sobotu. Dal jsem si s ním sraz před jeho domem, a když jsem autem přijížděl už zdálky mně a mé tříleté dcerce Sárince mával.

První dojem je vždy důležitý, o člověku hodně vypovídá a na mě pan Procházka působil prostě přívětivě. Stále se usmíval a v očích mi plály šibalské plamínky.

Vzhůru na hrad

Pěšky jsme všichni tři vyrazili lesní cestou úvozem mezi loukami, stromy a šípkovými keři směrem ke Špacírštejnu a pan Procházka se dal do povídání. Hovořil opravdu zaníceně a popisoval nám svůj zajímavý příběh o tom, jak si postavil hrad.

„Kolem roku 1975 jsem se hodně toulával v lesích v okolí Lipové, byl jsem tehdy velkým houbařem a na stráních nedaleko obce jsem si začal hodně všímat polorozbořených zídek, které tam kdysi vystavěli lidé hospodařící na místních lukách a políčkách. Mám za to, že zídky spolu s hromadami kamení tam vznikly zřejmě tak, že starousedlíci při čištění pole z něj na hromady vyhazovaly kameny. Je tu totiž hodně kamenitá půda. A pak z kamenů místy dělaly zídky, aby se jim líp v kraji pracovalo,“ začal své vyprávění Zdeněk Procházka.

Deset let práce

Dál popisoval to, jak práci předků obdivoval a přemýšlel, jak by jejich odkaz nějak prohloubil. Ale všechno chtělo svůj čas. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nějaký výtečník zřejmě nakladačem rozbořil asi největší zídku a shromaždiště kamenů, které se v dané lokalitě nacházeli a část kamenů si odvezl.

„Přišlo mi to líto, ale na druhou stranu mě to popohnalo k realizaci nápadu, který ve mně už dlouho uzrával. A tím bylo postavit v místě hrádek. Kolem roku 1982 jsem se pustil do práce a dá se říct, že s přestávkami menšími či většími jsem budoval hrad přibližně deset let,“ líčil pan Procházka, který ke svému tehdy novému koníčku skvěle využil své povolání stavaře.

Stovky a stovky kýblů kamení

„Znalosti z práce se mi hodily. Hrádek jsem stavěl suchou metodou, tedy bez malty. Prostě jen správným skládáním a upevňováním kamenů na sebe. Začal jsem spodní zídkou a pokračoval směrem nahoru až k rotundě. Jen u té jsem musel vytvořit dole věnec, aby stavba měla zpevněný základ,“ vysvětlovat hradní pán s tím, že po té, co použil kameny z původní hromady musel další pořídit z podobných míst v okolí.

„Věřte že to byly stovky a stovky kýblů plné šutrů, které jsem musel vlastnímu rukama nanosit,“ vyznal se s trochou nostalgie stavitel.

Ponořen do vzpomínek nám dále vyprávěl o tom, jak na stavbě hradu trávil spoustu volných chvil, což mu prý manželka i trošku zazlívala. Ale nepolevil a jeho dílo stojí dodnes.

Hrádek mnoha tváří

To už jsme pomalu k hrádku přicházeli a mezi smrčky a šípkovými keři už na nás vykukoval. Byl jsem tam předtím jen dvakrát, ale to stačilo, abych si místo oblíbil.

Poprvé jsem tam zavítal s rodinou v zimě, když byl jasný den, mrzlo a kolem hrádku byly zbytky sněhu. Hrádek tehdy působil svěže, ale i trošku drsně, protože zde musel dávat člověk pozor na ledovkou pokrytých kamenech.

Podruhé jsem tam putoval coby výletník jen se synkem. Bylo to v horkém létě a hrádek nás zlákal k šiškové bitvě. Teď jsem tam tedy dorazil s dcerkou a hradním stavitelem v krásný podzimní den a objekt se zase tvářil jinak. Připadal mi, jakoby si vychutnával babí léto a čerpal síly na to, aby ve zdraví přečkal zimní plískanice.

| Video: Youtube

„Ahoj hrádku,“ zavolal na něj pan Procházka. „Ahoj hrádku,“ opakovala po něm Sárinka. „Ahoj hrádku,“ přidal jsem se.

„Vidíte, usmívá se na nás,“ prohodil směrem k nám pobaveně hradní pán a hned nám začal ukazovat, kde a jak se stavbou začínal, proč vytvořil to či ono a na co je obzvlášť hrdý. Přitom nelenil, ohýbal se pro kameny, které smetlo z hradu počasí či nezodpovědní turisté a umisťoval je zpět na svá pravá místa.

Davy turistů a nekonečné opravy

„Dřív sem zavítal jen málokdo, ale postupně se hrádek dostal do povědomí lidí a teď sem občas proudí i davy turistů. Vídávám z okna výpravy důchodců s baťůžky či rodin s dětmi, jak peláší směrem k hradu. Někteří se na místě chovají slušně, jiní už méně. Ale to jsou prostě lidé. Dětem třeba rozhodně nezazlívám, že si zde chtějí pohrát, trochu se vyřádit a sem tam nějaký ten kámen při jejich pobíhání odlétne. To se prostě nedá nic dělat a mě nezbývá než sem tak jednou či dvakrát do měsíce chodit a zdi opravovat. Kdybych to nedělal stala by se z toho ruina a to by mi bylo líto,“ svěřil se nám hradní správce s tím, že se snaží postupně vychovat svého nástupce.

Budoucí hradní pán Ondrášek I.?

„Doufám, že jím třeba jednou bude můj nyní jedenáctiletý vnuk Ondrášek. Už teď se mnou na hrádek chodívá a já mu vysvětluji, proč stavbu musím neustále upravovat a jak kameny umisťovat. Naslouchá mi a vypadá to, že jej vše kolem hrádku baví,“ povídal nám pan Procházka.

Přitom nám dal ukazoval různá zákoutí hrádku. Otevřel dvířka v jedné ze zídek se slovy, že lidé malé místnůstce uvnitř říkají hladomorna. Dál nás upozornil na velké balvany asi deset metrů od spodní zdi hradu, které zde v rozestupech zakopal.

„To bylo před lety, umístil jsem je tam, aby až k hradu třeba jen tak nemohla dorazit těžká technika a stavbu rozbít,“ vysvětlil nám s tím, že v okolí tehdy vysadil i desítky smrků. V minulosti malé sazeničky se teď nad námi tyčily v několikametrové výšce. Nechali jsme je za sebou a vystoupali po kamenných schodech do ústřední stavby celého hradního areálu v podobě rotundy.

Marný boj o střechu

„Bohužel není zastřešená. Jednu dobu jsem se opravdu snažil o to, aby byla. Ale potřeboval jsem s tím pomoci. Stavaři ale hovořili o tom, že by to stálo kolem dvou set tisíc korun. To by ale bylo na mě moc, a tak jsem se snažil na stavbu střechy získat dvakrát dotaci a dvakrát neúspěšně. I když mě to moc mrzí, je tedy rotunda stále bez střechy. Ale i tak si myslím, že má své kouzlo,“ říkal nám pan Procházka při pohledu z jednoho z hradních okének.

Zásobárna kamenů

„Ještě vám ukážu další zajímavost, pojďte za mnou,“ lákal nás na pokračování výpravy.

Došli jsme asi třicet metrů od hradu, kde se nacházela další stavba v podobě otevřené kružnice a v okolí další hromady kamenů.

„Tady tomu říkám zásobárna kamenů, Teď je víceméně prázdná, ale jak vidíte v okolí je kamenů stále dost,“ usmál se hradní pán.

Stavitel hradu coby ochránce přírody

Pak už jsme museli vyrazit zpátky, protože se blížil čas oběda a na hradě nám dost vytrávilo. Rozloučili jsme se se Špacírštejnem zamáváním a obligátním „Ahoj hrádku“ a zamířili do vesnice.

Ale i na zpáteční cestě nás pan Procházka zásoboval dalšími zajímavými informacemi. Tentokrát o svém životě a přírodě kolem. Ukázal nám u cesty malé mraveniště a líčil nám, že ještě před lety bývalo obrovské. Upozornil nás na včelín mezi stromy se slovy, že řada včel už je schovaná v úlech.

Se smutkem v hlase nám vyprávěl o tom, jak jej mrzí, že spousta lidí vyveze do přírody kde co.

„Podívejte se, tady jsou zase nové hromady vykopaných tújí a navezených rostlin odněkud ze zahrádky. Nechápu, proč to sem lidé ukládají,“ řekl trpce a svěřil se nám, že se cítí být nejen aktivním důchodcem, stavitelem a správce hradu či bývalým motokrosařem, ale i velkým ochráncem přírody. To už jsme se ale spolu pomalu loučili, protože jsem již dorazili k jeho domovu.

Proč má hrádek jméno Špacírštejn?

Na závěr našeho putování nám pan Procházka poděkoval, že to s námi byla prima procházka a pochválil Sárinku, že i když je ještě malá, tak cestu zvládla bez remcání.

My jsme se nenechali zahanbit a děkovali jsem mu nadvakrát za zajímavé povídání. Přirostl nám totiž za tu chvíli k srdci, stejně tak i „jeho“ hrádek Špacírštejn.

Á propós Špacírštejn. Víte proč se tak hrad vlastně jmenuje? Nepojmenoval jej tvůrce, ale místní lidé, kteří k němu chodívají. A to po jeho tvůrci panu Procházkovi (německy spazieren = procházet se).

Poklona na závěr

Tak se měj hrádku hezky a ať tu stojíš a děláš nám radost ještě spousty let. A vám pane Procházku přeji hodně zdraví a spoustu energie při dalším zvelebování hrádku.

A musím vám na závěr povědět, že ač jste přehnaně skromný a několikrát jste mi říkal, ať vás v článku příliš nechválím, tak se tomu prostě ubránit nedokážu.

Máte totiž opravdu můj obdiv a stejně tak podle mě i pětadevadesáti procent lidí, kteří na Špacírštejn zavítají. A na těch zbylých pět procent nepřejících závistivců se prostě vykašlete.