„Pocházím z rodiny, která měla vždy blízko k divadlu, umění a pedagogice. Moje babička byla jednou z osobností, které v 60. letech rozšířily dramatickou výchovu v Československu,“ prozradila.

Dědeček malíř. Otec šéf uměleckých organizací, režisér, pedagog. Mamka pedagožka. Za těchto okolností se Markéta nemohla vydat jinou cestou.

„Ve 4 letech jsem začala chodit do dramatického kroužku v jižních Čechách, kde jsme bydleli. Pak jsem volně navázala v Olomouci na ZUŠ. Po maturitě jsem se přihlásila na DAMU, odkud jsem přešla na UP,“ shrnula Králová. Toužila se věnovat hlavně navrhování a šití kostýmů, osud ji však zavál na dramaťák.

Markéta se svým bratrem Víťou Zborníkem a kamarádem Karlem Vaňkem v Olomouci založili spolek Nabalkoně.

„Začali jsme jako malý amatérský společek, kde jsme s dětmi z dramatických kroužků zkoušeli, jak postavit inscenaci.“

Postupně staré členy nahradili noví, skupina se rozrostla, vznikly tři scény.

„Naším domácím prostorem je Kabaretní scéna v Univerzitní ulici, párkrát do měsíce vystupujeme i v Divadle na Šantovce a Divadle K3,“ vyjmenovala.

Chtěla jsem prince, mám Krále

Více než herecké dovednosti v těchto dnech Markéta Králová využije kurzy šití. Provoz uměleckého spolku dočasně zastavila opatření kvůli koronaviru.

S manželem, mamkou i dalšími dobrovolníky usedla za šicí stroje a vyrábí ochranné roušky. Denně až 100 kusů.

„Předáváme je tam, kde jsou třeba. Nemocnice, lékárny, obchody, menší firmy… Chceme šít, dokud to bude v našich silách. A já dokud se vejdu ke stroji,“ zavtipkovala o blížícím se porodu.

Spolek by měl fungovat i během její mateřské. Pokud se vyrovná s finančními ztrátami. Markéta je optimistka.

„Založili jsme sbírku, kde nám mohou příznivci pomáhat. Mým heslem je, že Nabalkoní srdce bije. A bít bude. I kdybychom museli některé věci začít dělat jinak.“

Smysluplná činnost jí ve zlých časech zlepšuje náladu. Na miminko s Ondřejem Králem se těší.

„Chtěla jsem prince na bílém koni, vesmír mi seslal Krále. Co víc si přát?“ dodala.