K železnici a vlakům měl Váňa blízko už od mala. Jeho táta byl totiž střídač, zaskakoval za výpravčí v různých stanicích v okolí.

„Vždycky o víkendu jsem tátovi vezl oběd, jednou jsem jel vlakem do Střeně, pak do Hrubé Vody nebo Moravičan. Přijel jsem na nádraží a průvodčí už volali na tátu, že mu jede oběd. Vždycky dohlíželi na to, abych správně přestoupil,“ řekl Váňa.

Jak se nápad zrodil?

Samotný nápad vybudovat si vlastní železnici dostal Váňa už ve druhé třídě na základní škole. Přišel na něj z německého časopisu.

„Byl jsem dva měsíce nemocný a strašně jsem se nudil. Táta věděl, že mě bavilo modelování, tak mi z práce nosil německý časopis o modelování. Já ale neuměl německy, takže jsem nejdřív koukal na obrázky, který článek by mě zaujal. Jak jsem listoval, našel jsem článek o britské rodině výpravčích, která si postavila na zahradě vlastní železnici. Potom jsem si vzal slovník a slovo od slova si ho přeložil a zjistil jsem, že přesně tohle chci,“ zajiskřilo se Váňovi v očích.

Práce je i s květinami

K vytvoření svého snu se ale dostal až v 90. letech, kdy se otevřela hranice a do Česka začalo proudit západní zboží. Samotnou železnici však začal budovat až v roce 2001 pouze za pomoci ženy a dětí. Nejsložitější ale nebylo sehnat modely nebo vytříbit dráhu.

„Nejhorší je starat se o květiny, které tvoří okolí. Vyplít je trvá věčnost, pak se musí ještě udržovat ve správné pozici a velikosti,“ řekl Váňa.

Ještě ten rok na kolejích jezdily malé vláčky.

„Byla to jenom krátká trasa. Železnice vypadala spíš jako osázený záhon. Po dvou letech práce se začali chodit dívat příbuzní, známí a lidé z vesnice. Ti všichni to pak roztroubili dál a dveře do naší zahrady byly pořád otevřené. S manželkou jsme neměli žádné soukromí,“ řekl s úsměvem Váňa.

Otevřeno za každého počasí

Musel tedy otvírací dobu přizpůsobit. Začal vystavovat jednou za dva týdny. Sudé víkendy ale nevyhovovaly některým tatínkům.

„Měl jsem hodně hovorů od rozvedených otců, kteří měli dítka ve střídavé péči jenom v liché týdny. Tak jsme se po telefonu individuálně domluvili a otevírací dobu přizpůsobili. Teď o prázdninách máme otevřeno každý víkend a dveřmi projde i stovka lidí. Nevadí nám ani déšť, otevíráme za každého počasí,“ podotkl Váňa.

Právě to ale může železnici ublížit, hlavně když padají kroupy. To pak Váňa, návštěvníci i místní rychle mašinky a modely domů sesbírají, aby bylo co nejméně škod.

„Pamatuji kroupy tři centimetry velké. Bouřka šla tehdy od Šternberka a pořád jsem čekal, že se obrátí. Potom se v okolí začaly ohýbat stromy a bylo pozdě. Nakonec na nás udeřila s plnou silou. Měl jsem rozbitá modelová auta, vlaky i okna u modelových domů,“ vzpomněl Váňa.

Chlapec kopal do vláčků

Není to ale jen počasí, co drahocenné modely ničí.

„Děti si chtějí pohrát, ale ještě nemají v rukách cit. To se prostě stává, s tím si hlavu nedělám. Ale jsou i takové děti, co vyloženě chtějí něco rozbít. Měl jsem tu i chlapce, co začal kopat do vlaků a když jsem ho okřikl, tak se do mě pustil jeho otec, že co si to dovoluji,“ kroutil hlavou Váňa.

Výstavba železnice a koupě modelů přitom není levná záležitost. Částka, kterou Váňa za svůj sen dal, je stejná jako za slušné auto.

„Investoval jsem celé stavební spoření. Asi 600 tisíc korun,“ svěřil se Váňa.

Autor: Tomáš Siřinek