Na cestu, jejímž cílem byla nejvyšší hora země Damávand, se vydal v tandemu se svým otcem.

„Bylo to super. Prožili jsme toho hodně a nabilo mě to spoustou energie. Teď se ale musím ponořit do studia. Jsem v pátém ročníku a čeká mě diplomka,“ říká v rozhovoru pro regionální Deník olomoucký cestovatel Marek Sova.

Jak dlouho jste byli na cestě?
Jeli jsme 82 dnů. Vyrazili jsme z Olomouce 1. července a přejeli přes východní Evropu, Turecko až do Íránu. Po cestě jsme zdolali tři hlavní vrcholy. První byla nejvyšší hora Rumunska Moldoveanu a pak jsme jeli přes celé Turecko od západu na východ až pod Ararat, na který jsme také vyšli. V Íránu jsme pak 13. září pokořili Damávand, nejvyšší sopku Asie, která má 5671 metrů.

Jaký to byl pocit?
Skvělý a velké zadostiučinění. Tedy když pominu tu bolest hlavy na vrcholu, protože ta výška byla znát. Ale hrozně se mi tam ulevilo a zase jsem si potvrdil, že člověk, když něco chce, je schopen to dosáhnout.



Je to už vaše druhá expedice, loni jste se na kole vypravil do Maroka. To jste byl ale sám a tentokrát jel s vámi tatínek. Co na cestu říkal?
Moc se mu líbila. Navzdory počátečním obavám se rozjel a hodně jsme si to spolu užívali. Chtěl si pomyslně restartovat život a vrátil se nabitý energií, a to nejen do nového zaměstnání.

A co fyzička? Pět tisíc kilometrů je opravdu velká vzdálenost…
Nakonec to bylo pět a půl tisíce kilometrů, stejně jako když jsem jel do Maroka. Terén byl ale tentokrát náročnější, hlavně co se kopců týče. Kumulovaně jsme nastoupali čtyřicet výškových kilometrů a taky bylo na cestě větší horko než loni. Fyzičku jsme nabírali hlavně po cestě. První týden si nohy zvykaly, takže po probuzení bolely a bolely. Pak jsme ale cítili, jak se zlepšujeme, a až na to, že mě trochu trápila záda, si tělo časem zvyklo. Jen v Turecku mne při jednom sjezdu z kopce píchla včela do rtu. Měl jsem s sebou injekci na bodnutí a vzal jsem si prášek. Tři dny jsem pak měl rty jako Angelina Jolie a než splaskly, bolelo to. Ale při představě, co by se stalo, kdybych tu včelu spolkl, jsem si říkal, že mám štěstí. Pod horou Ararat nás zase chytily žaludeční potíže, které nás čtyři dny nepustily z místa, ale jinak nás naštěstí nic horšího nepotkalo.

Řešili jste nějak jídlo a vodu?
Když jsme brali vodu z potoka, používali jsme dezinfekční kapky. Většinou jsme si ale vodu kupovali nebo natočili z kohoutku. Za vodu se v těchto vyprahlých zemích, kde je v létě během poledne padesát stupňů, neplatí. Přijdete do restaurace a dáte si vodu zdarma. Nikdo po vás nechce 35 korun za džbánek s citronem jako v Česku. A jídlo jsme nakupovali. Ráno jsme si něco uvařili, pak nějaký kebab a večer těstoviny s tuňákem. Pořádné jídlo jsme měli jen párkrát.

Byli jste odkázáni na svá kola, přišly také nějaké technické komplikace?
Ano, ale nebylo to nic vážného. Oprava kola je běžná věc, s níž jsme počítali. Třeba píchnutá guma. Kola jela špičkově.

Na lidi jsme měli štěstí

Přinesla cesta ještě nějaké další nástrahy?
Potýkali jsme se s toulavými psy. V Rumunsku jsme se jich báli, když jsme jeli přes vesnici, objevil se ratlík, začal štěkat a vyběhli další čtyři psi. V Turecku jich bylo méně, ale byli velcí do půl pasu, jsou to hlídači dobytka. Když jsme na jednom místě rozbíjeli stan a oni se blížili, vytáhl jsem nůž a pepřák. Ale když byli skoro u nás, vylezl jsem raději na strom. Psi, to byla největší nepříjemnost na cestě.

A co lidé, na ty jste měli štěstí?
Určitě ano. Měli jsme v tomto ohledu kliku, potkali jsme milé lidi v Turecku, kteří nás pozvali na oběd a čaj a u jedné rodiny jsme i spali, stejně tak v Íránu. Na druhou stranu je ale v Turecku rozdíl v tom, zda jste na západě, či na východě a jestli tu lidé chodí do školy, nebo ne. Jeden pán v Kurdistánu nám říkal, že Kurdové svoje děti schválně nevzdělávají, protože do tureckých škol je dávat nebudou, jsou přece Kurdové. Tak se nám stalo, že jsme projížděli vesnicemi a děti po nás házely kameny a řvaly na nás, že chtějí peníze. Ale z paměti nám nevymizí ani pohostinnost lidí. Na íránském venkově jsme sháněli místo, kde se najíst. Potkali jsme pána, který nám řekl, ať jdeme k němu domů. Byl to přízemní domeček čtyřčlenné rodiny, bez nábytku, jedli na koberci. Pohostili nás polévkou, masem, čajem a vodní dýmkou. Bylo to moc dobré.

Na Araratu vyhrkly slzy

Jaký nejsilnější moment jste během cesty zažil?
Trochu mi vyhrkly slzy do očí, když jsem zdolal nejvyšší horu Turecka Ararat. Vyrážel jsem v jednu v noci z nadmořské výšky 4200 metrů a na vrchol jsem se dostal právě ve chvíli, když vycházelo slunce. Byla strašná zima, foukalo, udělal jsem si fotku a šel zase dolů. To byl asi nejemotivnější zážitek a budu na něj rád vzpomínat.

Jste teprve pár dní doma a už chystáte další výpravu…
Původně jsem měl v plánu, že udělám výstupy na nejvyšší vrcholy osy Rusko-Turecko-Írán a následně přejedu Kavkaz. Kvůli bezpečnostní situaci na východě Ukrajiny bych se ale do Ruska nemusel dostat, a tak nejspíš zvolím cestu napříč Rumunskem a Tureckem. Taky si říkám, že by nebylo špatné podívat se do Ruska, na Elbrus. Nebo mě napadlo, že jsem teď dva roky po sobě zažil extrémní horka, a tak by se nabízel nějaký výlet do Laponska nebo na Bajkal. Zatím jsou to ale jen nápady v mé hlavě.

Uspořádáte nějakou besedu s promítáním fotek z cesty do Íránu?
Ano. První přednáška bude 7. listopadu v 18.30 v aule přírodovědecké fakulty v rámci Cestovatelských úterků, které již několik let pořádá naše katedra geografie. Další budou následovat počátkem ledna na festivalu Cyklocestování v Hradci Králové a Frýdku-Místku. Kromě přednášek je ještě v plánu od 7. do 30. listopadu výstava fotek z mých cest do Maroka a do Íránu. K vidění bude v budově Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.