Jako redaktor Olomouckého deníku se připojuji k místnímu mysliveckému spolku a těším se, až ve svých džínách a teniskách vstoupím na promočené pole.
„To s námi fakt jdeš v tomhle? Měl by ses aspoň přezout,“ radí mi zkušení lovci.
Hlavou mi proletí seznam obuvi, kterou mám doma. Sandály, pantofle, polobotky… „To je dobrý, určitě bude sucho,“ odpovídám jako kdybych nevěděl, že celou noc pršelo. Nejspíš ze soucitu dostávám snídani, účastním se i mysliveckého rituálu – zdravím všechny přítomné a s každým zvlášť si potřásám pravicí.
Před odchodem se ještě musím registrovat u zapisovatelky, aby byl přehled, kdo tu je. Dorazila většina členů senického spolku a další návštěvníci z různých koutů Moravy.
„Takhle si navzájem pomáháme. My jezdíme k nim na honitby, oni zase k nám,“ vysvětluje jednatel spolku Luděk Mikiska.
Následuje proslov předsedy myslivců, Petr Vykydal klade důraz na striktní pravidla. Nemířit na lidi, nulová tolerance alkoholu, zajíce střílet jen většími broky a jakmile zazní troubení, ukončit palbu.
K loveckému rajónu se následně vydává skupinka s více než 60 střelci a asi desítkou vycvičených psů. Na konci vesnice obkličujeme první pole. Kruhový hon neboli leč trvá jen pár minut, během nichž rozhodně zazní více výstřelů, než padne zajíců.
Dostávám poučení, že i jako fotograf musím držet rozestupy a nesmím být moc vepředu, nebo naopak vzadu. Připojil jsem se totiž k Martině, která už roky pravidelně objíždí hony v celém kraji, a postupoval s ní bok po boku ke středu obklíčené plochy. Moje milá „kolegyně“ vystřelila třikrát, ale ušatá rychlonožka se brokům vyhýbala jako Neo z filmu Matrix. Teprve jeden z výstřelů někoho po mém pravoboku našel cíl.
Ozývá se troubení a myslivci poslušně přestávají střílet, byť jim teď někteří ušáci probíhají téměř pod nohama.
„Myslivost není jen o zabíjení. Každý rok musím sestavit plán, kolik zajíců smíme vystřílet. Ten pak schvalují různé úřady i policie. Nelovíme všechno, co se hýbe, aby se na jaře mohla narodit další mláďata,“ upřesňuje myslivecký hospodář Vladimír Nepustil.
Po každé leči je nutné zaevidovat úlovek takzvanou výloží. Myslivci nosí mrtvou zvěř na jedno místo, kde se přepočítá a naloží na připravený vozík od traktoru. Po krátké pauze vyrážíme dál, máme před sebou ještě desítky hektarů mezi Senicí a vedlejšími Vojnicemi.
Krajinou se střídavě line výstřel za výstřelem a troubení, po kterém následuje hrobové ticho. Psi vzorně aportují kořist a vůz se pomalu plní. Před 15. hodinou je podzimní hon u konce a zelenáči se vrací do areálu kulturního domu, akce ale pokračuje až do noci.
„Teď bude následovat výřad. To je takový rituál, při kterém se jakoby vzdá hold ulovené zvěři,“ objasňuje Mikiska. Pod tíhou palby padlo 96 zajíců, slušný výkon. Kořist je naskládaná vedle sebe a ohraničená obdélníkem z jehličnatých větviček, ve dvou rozích plane oheň. Kdo by vstoupil na „posvátné území“, musel by za trest všem zaplatit panáka. Nikdo takový se ale nenašel, a tak zajíci jsou po krátkém rituálu odvezeni pryč, zatímco zbytek účastníků se přesunuje do sálu, kde pokračuje program.
Zábava je v plném proudu. K poslechu a tanci hraje duo Václav a Petra, v místnosti voní guláš i štrůdl. Samozřejmě nesmí chybět tombola. Hlavní cenou je srnka, šťastlivci si odnáší také láhve s alkoholem, dárkové balíčky nebo tematické kalendáře na příští rok. Tady se už ale s ostatními loučím a s novými zážitky i zkušenostmi myslivecký spolek opouštím. Děkuji za vlídné přijetí, trpělivost i zajímavě strávený den.
Myslivecký spolek Senice na Hané dříve patřil k Cholině, Cakovu či Seničce, v roce 1991 se však osamostatnil. Obhospodařuje 997 hektarů půdy, z toho 22 hektarů lesa. 18 členů ročně pořádá dva hony, na nichž smí ulovit okolo 10 srnců a zhruba 120 zajíců. Myslivost se v obci přenáší z generace na generaci a ovlivňuje i zdejší kulturu, protože myslivci pravidelně pořádají ples a zapojují se do obecního dění.